Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1873/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2020 č. j. 8 Tdo 762/2019-9604, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018 sp. zn. 3 To 73/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 4 T 46/2012-8596, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , , , , a d (dále jen " ") a a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a) a odst. 3 , . Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s dalšími obžalovanými zahrnul do účetnictví a daňových přiznání jím řízené společnosti faktury, které nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění s úmyslem snížit daňovou povinnost této společnosti (a dalších společností podobným způsobem). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitému trestu 1 000 000 Kč a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let.

3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce zrušil napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, k peněžitému trestu ve výši 7 000 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že krajský soud a vrchní soud nepřekročily své pravomoci, stanovily-li rozsah zkrácené daně samy pomocí znaleckého posudku. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), posuzují orgány činné v trestním řízení samy vinu obviněného. Do této oblasti pak spadá rovněž každá jednotlivá podmínka nutná pro závěr, že (ne)jde o trestný čin. V takovém případě je rozhodnutí jiného orgánu (finančního úřadu) s totožným předmětem jedním z důkazů a případné odchýlení se od něj je třeba odůvodnit. Nejvyšší soud proto připomenul, že rozhodnutí finančního úřadu není závazné u trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a trestní soud je povinen takové rozhodnutí přezkoumat. V dané věci bylo zjištěno, že finanční úřad neporovnal dostatečně podklady poskytnuté obžalovanými s materiály dalších společností. Uvedený (a napadený) postup obecných soudů je tak projevem jejich nezávislosti při rozhodování o vině ( y). V souladu se zákonnou úpravou byla podle Nejvyššího soudu rovněž skutečnost, že soudy objasnily výši zkrácené daně pomocí znaleckého posudku. Jiný postup u takto odborné otázky nepřipadá v úvahu. Uvedený důkaz byl navíc v souladu s ostatními důkazy.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou jejich vázanosti pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně. Odmítnutím vázanosti výrokem jiného orgánu veřejné moci obecné soudy podle stěžovatele nerespektují dělbu moci a zásadu zákonnosti. Soudy nemohou samostatně nahrazovat finanční úřady ve zjišťování a vyměřování daně. Mají-li orgány činné v trestním řízení podezření o možném (finančním úřadem nerozhodnutém) zkrácení daně, mají povinnost se na něj obrátit, a nikoliv jeho činnost nahrazovat. K tomu je zavazuje § 9 odst. 1 trestního řádu. Podle názoru obecných soudů tak mohou v dané situaci existovat dvě zcela odlišná rozhodnutí o výši daně. Tomu však podle stěžovatele brání překážka věci rozhodnuté. To podle stěžovatele vyplývá rovněž ze starší judikatury Nejvyššího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení o nepřípustnosti nahrazování rozhodování o výši daně vlastními závěry trestních soudů. Na tyto námitky reagoval Nejvyšší soud, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Stěžovatel však na tuto obsáhlou argumentaci v ústavní stížnosti nereaguje. Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu jsou ústavně konformní. Proto jen s odkazem na připomíná, že rozhodování o vině a trestu za trestný čin spadá do výlučné kompetence soudů ( y), což je dále stěžovateli ústavně zaručeno jako jeho subjektivní právo podle y. Samostatné posuzování všech zákonem daných podmínek trestní odpovědnosti ( y) obecnými soudy tedy žádnému ústavnímu principu neodporuje. Stěžovatelem namítané skutečnosti pak nespadají ani do zákonem daných výjimek (srov. § 9 odst. 2 trestního řádu).

9. Bylo tedy naopak v kognici soudů samostatně posoudit, zda a v jakém rozsahu došlo stěžovatelovým zaviněným jednáním ke zkrácení daně. Z hlediska ochrany principu právní jistoty bylo pak jejich povinností odůvodnit, z jakých důvodů se od rozhodnutí finančního úřadu odchylují. Této ústavní povinnosti rovněž dostály. V podrobnostech lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu