Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 949/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 1. 2020, č. j. 1 Nt 13602/2019-191, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na umístění pro výkon trestu odnětí svobody do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou. Má za to, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho svobody pohybu podle d (dále jen " "), do práva na soukromý a rodinný život podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na svobodný výkon povolání zaručený , 3 y a do práva na spravedlivý proces podle y a Úmluvy.

2. Stěžovatel dne 7. 10. 2019 dobrovolně nastoupil do výkonu trestu ve Vazební věznici Teplice. Rozhodnutím ředitele Vazební věznice Teplice ze dne 22. 10. 2019,

č. j. VS-225692-2/ČJ-2019, byl umístěn do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, což bylo odůvodněno tím, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé a současně tomuto umístění odpovídá výměra uloženého trestu v délce 7 let. Na základě tohoto rozhodnutí podal stěžovatel v souladu s ustanovením , o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") návrh na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. K projednání tohoto návrhu byl příslušný Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud"), který tento návrh podle § 324a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítl.

3. Stěžovatel namítá, že procesní postup okresního soudu i skutkové a právní závěry napadeného usnesení jsou chybné a v rozporu se zákonem a právy garantovanými ústavním pořádkem. V doporučení odborné komise, jež slouží jako podklad pro rozhodnutí ředitele věznice, je konstatováno, že vnější riziko je u stěžovatele vysoké, a to s ohledem na výši trestu ve výměře 7 roků, a naopak nízké s ohledem na to, že stěžovatel se ocitl ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Žádná vnitřní rizika u stěžovatele nebyla shledána, neboť u stěžovatele nebyla zjištěna hrozba útěku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení ve věznici s ostrahou zařazen pouze z důvodu výše vykonávaného trestu, což neshledává dostačujícím.

4. Svůj návrh na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení odůvodnil mimo jiné tím, že by se ve výkonu trestu rád podílel na zdravotní péči pro odsouzené, přičemž odkázal na své předchozí profesní působení. Zařazení stěžovatele do vysokého stupně zabezpečení věznice s ostrahou jej však vylučuje z výkonu profese lékaře či zdravotníka po dobu výkonu trestu, a to přesto, že české věznice trpí fatálním nedostatek lékařů a zdravotního personálu.

5. Ačkoliv byly v řízení před okresním soudem dostatečně prokázány skutečnosti svědčící o nízkém stupni bezpečnostního rizika, kdy byl hodnocen dosavadní život stěžovatele, jeho osobní a rodinné poměry, charakter trestné činnosti, dobrovolný nástup výkonu trestu, chování v průběhu vazby i dosavadního výkonu trestu, tyto skutečnosti hovořící ve prospěch stěžovatele okresní soud nevzal v potaz. Okresní soud hodnotil v zásadě pouze dvě kritéria, a to výši uloženého trestu a závažnost trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen. Ředitel věznice a následně i okresní soud tato dvě kritéria považovali za jediné relevantní důvody pro zařazení stěžovatele do vysokého stupně zabezpečení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení okresního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Podle ustanovení , 6, a contrario a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel od počátku naplňoval s ohledem na spáchanou trestnou činnost a uložený trest podmínky pro zařazení do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Za této situace byl pak ředitel věznice povinen posoudit, zda u odsouzeného nenastaly skutečnosti odůvodňující umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, přičemž se zohledňuje především závažnost trestné činnosti, charakteristika jeho osobnosti i dosavadní způsob života (viz řádu VTOS). Všechny tyto okolnosti ředitel věznice a následně i soud na návrh stěžovatele hodnotili, avšak při svém rozhodování dospěli k závěru, že vnitřní a vnější rizika jsou odpovídající zařazení stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení a toto zařazení je tedy zcela na místě.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení. Okresní soud při posuzování návrhu shledal, že ředitel věznice při umístění stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení zohlednil především závažnost trestné činnosti odsouzeného a výměru uloženého trestu. Rozhodnutí ředitele věznice označil okresní soud za zákonné a dostatečně odůvodněné. Okresní soud neopomněl, navzdory tvrzení stěžovatele, přihlédnout i k předchozímu řádnému vedení života odsouzeného a charakteristice jeho osobnosti, jak ale okresní soud uvedl, předchozí život odsouzeného ani jeho společenské zásluhy mu nezabránily ve spáchání vysoce společensky závažné trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen a vykonává trest odnětí svobody (srov. odst. 11 - 13 napadeného usnesení okresního soudu).

9. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno návrhu odsouzeného na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení ve věznici s ostrahou podle § 12b odst. 3 zákona VTOS. Posouzení důvodnosti návrhu je věcí soudcovské úvahy. Ústavní soud přitom, s ohledem na svoje postavení v ústavním systému a vztah k obecným soudům, zásadně respektuje tato rozhodnutí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu by byl nutný pouze v případech, pokud by výklad obecných soudů vybočoval ze zásad spravedlivého procesu či jinak ústavně excesivní [srov. nález ze dne 5. 11. 2015,

sp. zn.

(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014,

sp. zn.

(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005,

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323), nález ze dne 3. 1. 2017,

sp. zn.

]. Tato situace však v nyní projednávaném případě zjevně nenastala.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu