Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 130/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. S., 2) P. S., zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1173/2019-256 ze dne 9. října 2019 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 66/2019-207 ze dne 19. března 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Třebíči (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. -169 ze dne 31. října 2018 oba stěžovatele vinnými (první skutek) z přečinu útisku podle , stěžovatele 2) i pro přečin pomluvy podle a 2 , a dále (druhý skutek) pro přečin ublížení na zdraví podle . Nalézací soud uložil stěžovateli 1) podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a ochranné ambulantní psychiatrické léčení; stěžovateli 2) uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, ochranné ambulantní protialkoholické léčení a povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 2 708 Kč (ostatní poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná.

2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítají zásah do svých základních práv zakotvených v a 2, 36 a 40 odst. 2 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. Oba stěžovatelé (otec a syn) brojí proti napadeným rozhodnutím dvěma téměř identickými návrhy, kterým byly přiděleny samostatné spisové značky; s ohledem na jejich obsah Ústavní soud řízení ve věcech vedených pod spisovými značkami a

spojil ke společnému projednání a rozhodnutí pod první spisovou značku.

4. Stěžovatelé ve stížnosti rekapitulují předchozí průběh trestních řízení, opakují svoji argumentaci z opravných prostředků a popisují, jak odvolací a dovolací soud jejich námitky nesprávně vyhodnotily. Stěžovatelé opakovaně předkládají svoji verzi, tvrdí, že se stíhané skutky nestaly (druhý skutek), případně ne tak, jak je nalézací soud popsal (první skutek); namítají, že "o věrohodnosti poškozené ... není možno vůbec uvažovat" a zpochybňují závěry, k nimž dospěli povolaní znalci. Podle jejich přesvědčení odvolací soud omezil svoji přezkumnou činnost, nehodnotil důkazy v souladu s usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2014 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevyslechl dva neoznačené svědky ani nevyzval obhajobu k jejich konkretizaci a sdělení generálií. Nejvyšší soud se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatelů ve světle stanoviska sp. zn. ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.; ST 37/72 SbNU 599). Z napadených rozhodnutí je podle stěžovatelů patrná snaha důkazy v jejich prospěch hodnotit svévolně nebo vůbec ne a odsoudit je. Vedle presumpce neviny a práva na spravedlivý proces obecné soudy nepřiměřeným hodnocením důkazů porušily i právo stěžovatelů na osobní svobodu [viz například

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695),

ze dne 10. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 67) či

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. V rozhodnutích je extrémní nesoulad skutkových zjištění ve vztahu k hodnoceným i nehodnoceným důkazům a tzv. opomenuté důkazy představují zásadní pochybení obecných soudů.

5. Z rozhodnutí obecných soudů i z opravných prostředků stěžovatelů se podává, že (první skutek) oba stěžovatelé donutili poškozenou [bývalá manželka stěžovatele 1) a matka stěžovatele 2)] k podpisu dehonestujícího "doznání", které následně stěžovatel 2) zveřejnil (na obecní úřední desce, rozeslal e-mailem...); stěžovatel 2) poškozenou rovněž obtěžoval výhružnými a urážlivými telefonáty a textovými zprávami zasílanými v různou denní i noční dobu, a rovněž poškozenou sám fyzicky napadl (druhý skutek).

6. Nalézací soud uvěřil výpovědi poškozené, neboť její věrohodnost byla potvrzena mimo další svědectví i znaleckými posudky. Znalkyně měla možnost porovnat změnu (konsolidaci) psychiky poškozené, jejíž zdravotní stav zkoumala už v roce 2013 (sp. zn. nalézacího soudu), kdy poškozená iniciovala předchozí trestní stíhání stěžovatelů (zastavené po zpětvzetí jejího souhlasu se stíháním osoby blízké); znalkyně konstatovala, že rozvod a osamostatnění poškozené - vyloučení ze závislosti na stěžovatelích, vedlo ke snížení její lability, k získání náhledu, a není důvod pochybovat o věrohodností její výpovědi. Další provedené důkazy pak korelovaly s její neměnnou výpovědí, na rozdíl od proměnných výpovědí stěžovatelů.

7. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatelů po veřejném zasedání, sice možná stručně, ale nenalezl-li pochybení v postupu nalézacího soudu, je odkaz na správnost jeho postupu a odůvodnění správného rozhodnutí dostačující. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelů, především tvrzením opomenutých důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (libovůlí), důkladně zabýval a nezjistil tvrzená pochybení.

8. Stěžovatelé se považují za oběť komplotu a své odsouzení chápou jako nedůvodnou pomstu ze strany poškozené, které bylo uvěřeno přesto, že její věrohodnost, viděno jejich pohledem, je nulová, a současně byly zpochybněny jejich návrhy na provedení dalších důkazů a samo hodnocení provedených důkazů vadné.

9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice a hodnotí "jen", zda soudy nevykročily při svém rozhodování z ústavního rámce - nic takového v přezkoumávané věci nezjistil. Právo na přístup k soudu ( y) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), zaručují každému účastníkovi řízení, že jeho věc projedná podle předem stanovených pravidel (trestní řád) nezávislý a nestranný soud, který posoudí, zda jednání naplňuje zákonem ( ) stanovené požadavky trestného činu a příslušejícího trestu či jiné újmy ( y), což se v případě stěžovatelů stalo. Obecné soudy dospěly k právním závěrům na základě řádně provedeného řízení (včetně dokazování) a výsledek jejich rozhodovací činnosti není porušením práva na osobní svobodu ( a 2 y) ani porušením presumpce neviny ( y), jak se stěžovatelé mylně domnívají.

10. Lze pro stručnost odkázat rovněž na vyjádření státního zástupce k dovolání, podle kterého, je-li navrhnut nekonkrétní důkaz, není jeho důvodné neprovedení opomenutím důkazu a takový nedostatek není možné považovat za procesní pochybení soudu. Rovněž tvrzením extrémního nesouladu - údajnou libovůlí obecných soudů, se Nejvyšší soud zabýval dostatečně a tvrzení stěžovatelů odmítl jako nedůvodná.

11. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelů na judikaturu - citované stanovisko deklaruje nezbytnost podat před ústavní stížností v trestních věcech i dovolání a zavázalo Nejvyšší soud přezkoumávat i tvrzené porušení základních zaručených práv a svobod; ze stanoviska rozhodně neplyne povinnost zrušit napadená rozhodnutí jen proto, že dovolatel porušení práva namítá.

12. Stěžovatelé opakují svůj nesouhlas s obžalobou, s postupem a rozhodnutími obecných soudů, které vyslovily na základě provedených důkazů jednoznačný právní názor, řádně a zákonně odůvodněný. Nesouhlas stěžovatelů s výsledkem řízení je možná pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by měl zasáhnout do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, a proto na základě výše uvedených důvodů odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu