Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
11 C 147/2022-16
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 32 272,26 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 163,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 28 163,93 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 108,33 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 419,89 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení a ve výši 3,25 % ročně z částky 28 163,93 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 498,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 163,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 28 163,93 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 108,33 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 419,89 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení a ve výši 3,25 % ročně z částky 28 163,93 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 498,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 32 272,26 Kč (28 163,93 Kč na jistině, 4 108,33 Kč z titulu příslušenství) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 29 583,82 Kč od 25. 2. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo. K této smlouvě byla uzavřena Dispozice, kde byl specifikován úvěrový rámec a výše obchodního úroku. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal průběžně, a to výběry z bankomatů či formou platby u jednotlivých obchodníků. Úvěr se zavázal splácet formou minimální měsíční splátky stanovené jako procento z částky vyčerpané úvěrového rámce, když splatnost jednotlivých splátek byla uvedena na výpise z účtu. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vycházela žalobkyně nejen z informací získaných od žalovaného jako spotřebitele, ale také nahlédnutím do registru BRKI, NRKI, ISIR, SOLUS a databáze Ministerstva vnitra ČR. Zároveň žalobkyně zohlednila statistické údaje o životním a existenčním minimu. Porovnáním příjmové a výdajové stránky žalovaného stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů a následně stanovila výši stanovené splátky. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného, žalobkyně dospěla k závěru, že lze žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru vyhovět a tento ve sjednané výši schválila. Protože žalovaný nehradil řádně a včas, a docházelo tak k opakovanému porušení smluvních ujednání, prohlásila žalobkyně úvěr za splatný ke dni 30. 9. 2021 a současně vyzvala žalovaného k úhradě splatné částky. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 28 163,96 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku zesplatněného ke dni 24. 2. 2022 ve výši 1 419,89 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ke dni 24. 2. 2022 (předání případu k vymáhání do advokátní kanceláře) ve výši 42,56 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné jistiny ke dni 24. 2. 2022 ve výši 845,88 Kč, 2 odeslaných upomínek ve výši 1 200 Kč (2x 600 Kč), a z dílčích poplatků (poplatek za prohlášení úvěru za splatný, poplatek za odeslání upomínky) ve výši 600 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 163,93 Kč a částky 1 419,89 Kč, obojí od 25. 2. 2022 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani po odeslání předžalobní upomínky.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 6. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 11. 7. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty ze dne 20. 11. 2019, žádostí o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty ze dne 20. 11. 2019, výpisem ke kreditní kartě za období 11/ 2019 -9/2021, sazebníkem poplatků platným od 1. 9. 2013, všeobecnými obchodními podmínkami, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 31. 1. 2022, výpisem z běžného účtu žalovaného za období 4-11 2019, oznámením o zesplatnění ze dne 1. 10. 2021 vč. podacího archu, platební historií, předžalobní upomínkou ze dne 1. 3. 2022 vč. podacího lístku ze dne 1. 3. 2022. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 20. 11. 2019 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty, podle které žalobkyně poskytla žalovanému kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 36 000 Kč s roční úrokovou sazbou 12 %. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr formou minimální měsíční splátky stanovené jako procento z částky vyčerpaného úvěrového rámce se splatností uvedenou na výpisech z úvěrového účtu. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z žádosti o poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na dobu neurčitou v právnická osoba anonymizováno na pozici profese s průměrnou čistou měsíční mzdou 31 000 Kč, přičemž celkový čistý měsíční příjem domácnosti činil 50 000 Kč. U výdajů byly zkoumány pouze interní a externí splátky v souhrnné měsíční výši 13 283,12 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný je ženatý a bydlí ve vlastním domě / bytě. Z výpisu z účtu vyplývá, že žalovaný za celé období od dubna do listopadu 2019 měl na účtu záporný zůstatek vyjma měsíce května, kdy měl kladný zůstatek ve výši 2 411,38 Kč. Žalovaný celkem čerpal částku 40 150 Kč a vrátil částku 11 986,07 Kč. Dopisem ze dne 1. 10. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění pohledávky a vyzvala jej k úhradě do 15. 10. 2021, přičemž dopis mu byl odeslán dne 4. 10. 2021. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 1. 3. 2022 a odeslána téhož dne.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 150 Kč ve formě úvěru, resp. revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 36 000 Kč což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla k dispozici pouze jeho výpis z účtu za měsíce 4-11 2019 a kromě interních a externích splátek nezkoumala výdaje žalovaného, toliko jeho příjmy, nicméně má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů ze žádosti o úvěr totiž vyplývá, že žalovaný uvedl své příjmy (31 000 Kč) včetně celkových příjmů domácnosti (50 000 Kč) a u výdajů toliko výše interních a externích splátek (13 283,12 Kč), přičemž kromě výpisu z účtu nebylo žalobkyní ničeho předloženo. Nebyly zkoumány výdaje žalovaného např. na bydlení, zda měl vyživovací povinnost, náklady spojené s dojížděním do zaměstnání, běžné výdaje žalovaného a jeho domácnosti, apod. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od dubna do listopadu 2019 vyplývá, že žalovaný s ohledem na počáteční a konečný stav účtu, kdy se nacházel každý měsíc v záporných hodnotách, vyjma měsíce května, nebyl schopen jakýkoli úvěr splácet. Další příjmy domácnosti, ze kterých by mohl žalovaný teoreticky splácet poskytnutý úvěr, nebyly v řízení prokázány. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 20. 11. 2019 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že na úvěrové smlouvě ze dne 20. 11. 2019 schází podpis jak žalobkyně, tak i žalovaného.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 20. 11. 2019 žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 150 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 11 986,07 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 28 163,93 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 1. 10. 2021, který mu byl doručován 4. 10. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 7. 10. 2021, přičemž lhůta k plnění byla stanovena do 15. 10. 2021. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 28 163,93 Kč dne 16. 10. 2021 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 8,50 % ročně od 16. 10. 2021, avšak žalobkyně zákonný úrok z prodlení požadovala až od 25. 2. 2022 do zaplacení, proto soud dle § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok za dobu dřívější. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 34 586,47 Kč (32 272,26 Kč jistina a 2 314,21 Kč kapitalizované úroky) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 29 757,69 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 28 163,93 Kč na jistině a 1 593,76 Kč příslušenství), jež představuje 86 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 4 828,78 Kč (4 108,33 Kč na jistině a 720,45 Kč příslušenství), což představuje 14 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 72 %.
16. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 500 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 100 Kč a 21% DPH (počítáno z částky 1 800 Kč) ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 292 Kč by činily 3 470 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 72 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 2 498,40 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.