Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 395/19

Nález

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Michaely Kasper Beňové, advokátky, sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. -84, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

I. V řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. se pokračuje. II. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. -84 byl porušen princip rovnosti účastníků v řízení podle d ve spojení s právem stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle d. III. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. -84 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu, obsah napadeného rozhodnutí a průběh řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 29. 11. 2018 č. j. -84, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci per analogiam podle d (dále jen " "), resp. na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle písm. a) bodu 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a podle Všeobecné deklarace lidských práv. Dále pak tímto usnesením bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle y a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím byl porušen podle stěžovatelky princip rovnosti podle a y a Úmluvy, jakož i právo na soudní ochranu podle y a na spravedlivý proces podle Úmluvy, když tato práva zahrnují též princip rovnosti účastníků řízení.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že okresní soud usnesením ze dne 8. 11. 2018 č. j. -76 přiznal stěžovatelce jako advokátce odměnu za její zastupování Miroslavy Rafaelové jako žalované (toho času neznámého pobytu), neboť podle , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") platí advokátovi jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Okresní soud vyčíslil odměnu opatrovníka (stěžovatelky) na částku 14 759,48 Kč (za čtyři úkony právní služby, když hodnota jednoho úkonu je 2 544 Kč). Naproti tomu okresní soud stěžovatelce nepřiznal odměnu za jeden vyúčtovaný úkon, a to za studium spisu, neboť v daném případě nešlo podle jeho názoru o úkon právní služby.

3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání; poukazovala v něm i na to, že studium spisu bylo nezbytným a účelným úkonem právní pomoci. odvoláním stěžovatelky napadené usnesení okresního soudu změnil tak, že výši odměny stěžovatelky stanovil na částku 4 880 Kč, jinak rozhodnutí potvrdil. Podle krajského soudu z obsahu spisu vyplynulo, že usnesením okresního soudu ze dne 16. 4. 2018 č. j. -22 byla žalované podle ustanovena opatrovnice (sc. stěžovatelka). Okresní soud však podle krajského soudu při vyčíslení odměny opatrovnice pochybil, když jí za jeden úkon právní služby přiznal odměnu ve výši 2 544 Kč, neboť podle a bodu druhého a relevantního znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí odměna za jeden úkon právní služby 400 Kč. se naopak s okresním soudem ztotožnil v nepřiznání odměny za další úkon (za studium spisu), neboť ten je součástí úkonu "příprava a převzetí zastoupení". Na druhou stranu měl ale stěžovatelce přiznat náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas spojený právě se studiem spisu, neboť přípravu věci prováděla s ohledem na neznámý pobyt žalované účelně mimo své sídlo.

4. Při posuzování ústavní stížnosti III. senát Ústavního soudu dovodil, že advokátního tarifu, který ve věci stěžovatelky v ústavní stížností napadeném usnesení aplikoval , je neústavní, neboť je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací ve smyslu y. Proto usnesením ze dne 14. 5. 2019

sp. zn.

přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a plénu Ústavního soudu navrhl zrušit § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Plénum Ústavního soudu následně nálezem ze dne 24. 9. 2019

sp. zn.

(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám,", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum Ústavního soudu dovodilo, že daná část je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací podle y a s právem na právní pomoc podle y. Vzhledem k tomu, že plénum Ústavního soudu již rozhodlo, odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a proto III. senát Ústavního soudu rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti (I. výrok tohoto nálezu).

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že přiznání odměny za zastupování ve věci o zaplacení částky 51 874,32 Kč ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby s odůvodněním, že jde o ustanoveného opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, je v rozporu se zásadou spravedlivé odměny za vykonanou práci. Stěžovatelka fakticky vykonávala zastoupení v řízení o zaplacení výše uvedené částky a byla v zastupování převážně úspěšná. Stěžovatelce tak měla být podle jejího názoru přiznána odměna za jeden úkon právní služby z předmětu řízení (tedy z částky 51 874,32 Kč), a nikoliv podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu, protože nevykonávala funkci pouhé "doručovací schránky". Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že v daném případě okresní soud uložil ve větší části neúspěšnému žalobci - obchodní korporaci TOMMY STACHI, s. r. o. - zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11 217,21 Kč, a to na účet okresního soudu. Soud tak sám sobě (respektive státu) přiznal odměnu ve výši 2 544 Kč za jeden úkon, ale stěžovatelce jako ustanovenému zástupci (respektive opatrovníkovi) přiznal odměnu pouze ve výši 400 Kč za jeden úkon. Postup krajského soudu je dále podle stěžovatelky nespravedlivý proto, že mezi činností advokáta, jenž byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka podle , není žádný zásadní rozdíl, naopak ustanovený opatrovník má při ochraně práv zastupovaného ztíženou pozici, neboť může vycházet jen z obsahu spisu. Není naproti tomu žádný důvod pro to, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně advokáta ustanoveného podle určené podle advokátního tarifu zásadně snížena. Použití advokátního tarifu v jejím případě proto stěžovatelka považuje podle y za rozporné s , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a dále za rozporné s a y, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka - sama advokátka - nemusí být zastoupena podle až 31 advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV. Vyjádření účastníka řízení

7. zejména upozornil, že když snížil k odvolání stěžovatelky jí okresním soudem původně přiznanou náhradu nákladů řízení, nelze to hodnotit jako porušení zásady zákazu reformationis in peius, která se v působnosti neuplatní. Jako nesprávnou označil stěžovatelčinu úvahu o tom, že svým odvoláním mířila jen proti té části výroku o náhradě nákladů řízení, kterou jí nebyla přiznána požadovaná výše náhrady nákladů. připouští jistý rozpor s judikaturou Ústavního soudu [s nálezem ze dne 19. 10. 2010

sp. zn.

(N 211/59 SbNU 85), podle něhož nebylo spravedlivé, aby tehdy jen částečně úspěšná žalobkyně jako stěžovatelka musela hradit nepoměrně vyšší náklady na zastoupení vedlejšího účastníka opatrovníkem, než tento opatrovník od státu reálně obdržel]; na druhou stranu by ovšem stěžovatelka podle krajského soudu neměla být ve výhodnějším postavení oproti jiným ustanoveným opatrovníkům jen proto, že již bylo pravomocně rozhodnuto o nákladech, které mají být nahrazeny státu a které stát na zastoupení skutečně vynaložil. Samotná výše náhrady nákladů podle krajského soudu byla určena zcela v souladu s advokátním tarifem.

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též obchodní společnosti TOMMY STACHI, s. r. o. Vzhledem k tomu, že se tato společnost ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila ani na výzvu nereagovala, nastoupila nevyvratitelná domněnka, že se postavení vedlejší účastnice vzdala ( a 63 ve spojení s ).

9. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť nepřesahuje rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995

sp. zn.

(N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté y, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky.

11. Jak již bylo uvedeno při rekapitulaci, na základě návrhu III. senátu Ústavního soudu plénum Ústavního soudu nálezem

sp. zn.

zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám,". V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018

sp. zn.

(N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015

sp. zn.

(N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak § 9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků řízení neznámého pobytu opatrovníkem (výslovně bod 38 nálezu

sp. zn.

). To v kontextu východisek nálezu ze dne 13. 9. 2016

sp. zn.

(N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.

12. Také ve stěžovatelčině věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle y, a to ať již formou závislé činnosti jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo formou podnikání ve smyslu y (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s nálezem

sp. zn.

má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle y. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.

13. Na základě těchto východisek III. senát Ústavního soudu konstatuje, že určil-li odměnu stěžovatelky jako advokátky vykonávající opatrovnictví i s odkazem na advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k základnímu právu stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Například podle nálezu ze dne 27. 11. 2001

sp. zn.

(N 179/24 SbNU 335) nebo podle nálezu ze dne 14. 1. 2013

sp. zn.

(N 12/68 SbNU 177) přitom platí, že ač ústavní stížnost a návrh na zrušení právního předpisu představují relativně oddělené návrhy, o nichž Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout - vyšel-li návrh na zrušení právního předpisu (jeho části) z řízení o ústavní stížnosti [kdy je lhostejno, zda je navrhovatelem senát Ústavního soudu podle nebo sám stěžovatel podle ] - jejich obsahovou propojenost, byť "automaticky" neplatí, že zrušení právního předpisu musí vést současně ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, což je dáno i tím, že v řízení o kontrole norem Ústavní soud věc posuzuje i z jiných hledisek, než je tomu v samotném řízení o ústavní stížnosti.

14. Právě uvedené se v posuzované věci projevilo tak, že důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení byl jeho rozpor s principem rovnosti účastníků v řízení podle ve spojení s y (jak bylo uvedeno) s tím, že v řízení se systémově vyskytla i porucha způsobená porušením y, nicméně tato neměla přímý vliv - i vzhledem k jeho obsahu - na rozhodnutí o odměně stěžovatelky. Ostatně ne každé porušení základního práva (svobody) během řízení se musí nutně projevit i v posléze vydaném rozhodnutí obecného soudu, když každou věc je třeba z tohoto hlediska hodnotit individuálně. To samozřejmě platí i pro provázanost mezi právem podle y a podle y, jak byla vysvětlena v nálezu

sp. zn.

.

15. Ústavní soud tedy z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení krajského soudu podle a odst. 3 písm. a) . Takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci ( ).