Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 357/2022
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 49 062,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 20 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,25 % ročně z této částky od 11.3.2022 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 28 562,80 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 319,02 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 27 073,47 Kč od 29.1.2022 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 308,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 073,47 Kč od 29.1.2022 do 10.3.2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky z částky 6 573,47 Kč od 11.3.2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 20 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve 8,25 % ročně z této částky od 11.3.2022 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 28 562,80 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 319,02 Kč, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 27 073,47 Kč od 29.1.2022 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 308,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 073,47 Kč od 29.1.2022 do 10.3.2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky z částky 6 573,47 Kč od 11.3.2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 30.6.2022 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky v celkové výši 49 062,80 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 19.8.2020 smlouvu o zápůjčce (správně úvěru) číslo na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit částku ve výši 30 784 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 633 Kč, s úrokovou sazbou 24,36 % ročně sjednanou ve smlouvě, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, částku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 701 Kč a částku za doplňkové pojištění ve výši 1 950 Kč. Celkový dluh se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 65 týdenních splátkách po 936 Kč Poslední splátka byla stanovena na 17.11.2021. Žalovaná svůj dluh nehradila řádně a včas, poslední splátku uhradila dne 14.1.2021. Ke dni 21.5.2021 činila dlužná jistina částku 27 073,47 Kč, poplatek pak částku 21 989,33 Kč. Po tomto datu žalovaná na dluh ničeho neuhradila. Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 88 %, žalobkyní požadovaná ve snížené výši 24,36 % a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 28.1.2022 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a vyzvána k zaplacení dlužné částky. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 9 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy tak, že od žalované vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalované, konkrétně z pracovní smlouvy a výplatních pásek, které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Žalovaná byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr v název anonymizováno obec jako sanitářka s měsíčním příjmem 25 718 Kč, neměla žádný další závazek u jiné společnosti a nebyla vedena v insolvenčním rejstříku, právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 49 062,80 Kč spolu s příslušenstvím sestávajícím z úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných vždy z neuhrazené části jistiny do dne postoupení pohledávky, tj. 28.1.2022, a dále ode dne 29.1.2022 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Ze smlouvy o úvěru číslo soud zjistil, že žalovaná uzavřela se společností právnická osoba, IČO (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 19.8.2020 smlouvu, na základě které byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 28 834 Kč (sestávajícím z úroku v částce 19 633 Kč, poplatku za zpracování úvěru a částky za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 701 Kč) a částky za doplňkové pojištění ve výši 1 950 Kč, tedy celkem částku 60 784 Kč, se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 65 pravidelných týdenních splátkách po 936 Kč, poslední splátku ve výši 880 Kč. Soud dále ze smlouvy o úvěru zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 88 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.
6. Zákaznickou kartou ze dne 19.8.2020 má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bezdětná, bydlí u rodičů a pracuje jako sanitárka v název anonymizováno právnická osoba s měsíčním čistým příjmem ve výši 9 016 Kč. Další příjem domácnosti měl činit 16 702 Kč. Blíže nespecifikované výdaje žalované měly činit 2 800 Kč měsíčně, žalovaná nesplácela žádný další úvěr či zápůjčku. Žalovaná nevlastnila automobil, měla zřízen bankovní účet. Úvěr byl sjednán za účelem bydlení. Žalovaná měla předložit právní předchůdkyni žalobkyně k ověření pracovní smlouvu a výplatní pásky za měsíc červen a červenec 2020, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
7. Z tabulky umoření ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaná zaplatila na dluh dne 31.8.2020 částku 2 000 Kč, dne 30.9.2020 částku 1 000 Kč, dne 13.11.2020 částku 4 000 Kč, dne 14.12.2020 částku 1 500 Kč a dne 14.1.2021 částku 1 000 Kč, celkem tak žalovaná uhradila částku ve výši 9 500 Kč.
8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28.1.2022 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností ke dni 28.1.2022. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 30.1.2022, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 24.2.2022. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
9. Z předžalobní upomínky ze dne 6.6.2022 a podacího lístku ze dne 7.6.2022 má soud za prokázané, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
10. Z ostatních důkazů soud nevycházel, neboť je nepovažoval s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby za podstatné.
11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela se společností právnická osoba, IČO dne 19.8.2020 smlouvu o úvěru číslo na základě které byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná rovněž potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek ve výši 28 834 Kč a částku 1 950 Kč za doplňkové pojištění, tedy zaplatit celkem částku 60 784 Kč, a to v 65 týdenních splátkách po 936 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 88 % ročně, žalobkyní v požadované snížené výši 24,36 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaná na dluh uhradila za období od 31.8.2020 do 14.1.2021 pouze částku ve výši 9 500 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovanou byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28.1.2022 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovanou včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 30.1.2022, kde byla zároveň vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.
12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Podle § 1968 věta prvá OZ , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
18. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 500 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v kartě zákazníka v měsíci srpen 2020 uvedla, že její měsíční příjem činí 9 016 Kč, další příjem domácnosti uvedla ve výši 16 702 Kč. Žalovaná rovněž uvedla, že žije u rodičů, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost. Adresu trvalého bydliště uvedla ulice a číslo, PSČ obec, což je adresa obecního úřadu. Výdaje žalované měly činit 2 800 Kč, tato částka však nebyla nijak blíže specifikována. Žalobkyně argumentovala tím, že měsíční příjem žalované činí 25 718 Kč, přestože dle vyplněné karty činil pouze 9 016 Kč. Rozdíl ve výši 16 702 Kč představoval další příjem domácnosti, nicméně tento nebyl blíže specifikován, tedy zda se jedná o další příjem žalované a jaký, či příjem rodinných příslušníků. Podle karty zákazníka měl být úvěr poskytnut za účelem bydlení. Jakou částku žalovaná tedy vynakládá na bydlení neuvedla, např. zda přispívá rodičům. Z uvedeného je tak evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila s údaji uvedenými žalovanou a nezabývala se tím, jaké má žalovaná skutečné měsíční výdaje, kolik činí její náklady na bydlení, na stravu, dopravu apod. V případě žalované si právní předchůdkyně žalobkyně neověřila, že celkové příjmy domácnosti dosahovaly skutečně uvedené výše. Soud proto nemohl než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona spotřebitelském úvěru.
20. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.
21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z. , neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku ve výši 30 000 Kč, a že žalovaná zaplatila 9 500 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 20 500 Kč, které je povinna vydat (30 000 Kč – 9 500 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 20 500 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
23. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 20 500 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ve výši 8,25 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 11.3.2022, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 30.1.2022, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalované odeslána 24.2.2022, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalované doručena 28.2.2022 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 10.3.2022 a ode dne následujícího je proto žalovaná v prodlení. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně, nicméně žalobkyně požadovala pouze 8,25 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
24. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci z převážné části úspěšná, a měla by nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající výši, avšak v řízení jí žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.