Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4316/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Michalem Zákravským, advokátem, sídlem Langrova 7, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018 č. j. 55 To 232/2018-1304 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. července 2018 č. j. 2 T 139/2015-1280, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle a 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle . Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že zneužil podpisy tří svých zaměstnanců k vytvoření směnek, na jejichž základě následně po těchto zaměstnancích vymáhal vždy po 100 000 Kč. Návrh na povolení obnovy řízení byl podložen výpověďmi několika nových svědků, kteří měli být přítomni dobrovolnému podpisu směnek, a novými listinnými důkazy, prokazujícími zejména nevěrohodnost poškozených. Výpověď prvního nového svědka označil soud za nevěrohodnou. Poškozený vyloučil, že by se s tímto svědkem znal a při jednání, kde měla směnka vzniknout, nebyl nikdo další přítomen. Popis směnky svědkem byl navíc dle soudu krajně neurčitý, neboť si pamatoval pouze velká písmena, což však odporuje podobě směnky založené ve spise. Totéž platí i u druhého z nových svědků. Skutečnost, že při jednání stěžovatele a poškozených nikdo nebyl, potvrzoval ve své výpovědi i sám stěžovatel. Takto podepisovali směnky i všichni ostatní vyslechnutí zaměstnanci (avšak dobrovolně). Kvůli uvedeným rozporům tak okresní soud nepovažuje nové důkazy za takové, které by mohly odůvodnit nové rozhodnutí ve věci.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Údajně nově předložené y měly soudy k dispozici již v původním řízení a byly dokonce podkladem pro znalecké zkoumání. Dále krajský soud potvrdil závěr o nevěrohodnosti nových svědků, údajně přítomných jednáním poškozených a stěžovatele, neboť ze všech ostatních důkazů vyplynulo, že těmto jednáním nikdo další přítomen nebyl. Takový postup byl ostatně logický, neboť na těchto jednáních byly uváděny osobní informace. Nové námitky jsou tak, i s ohledem na časový odstup, zcela nevěrohodné a nemohou být důvodem nového rozhodnutí o vině či trestu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze všech stěžovatelem předložených důkazů shledal okresní soud pouze dva důkazy s "výraznějším významem", aniž by tento svůj postup odůvodnil. Ostatní nové důkazy nebyly adekvátně vyhodnoceny. Provedené nové důkazy pak soudy vyhodnotily jednostranně v neprospěch obhajoby. Nové výpovědi dezinterpretovaly a dokonce zaměnily. K jejich "vyvrácení" pak použily stěžovatelovu výpověď z předchozího trestního řízení, kterou však označily za nevěrohodnou. Tuto výpověď ostatně soudy dezinterpretovaly také. K tomu stěžovatel namítá, že noví svědci jsou bezúhonní a ve věci zcela nezaujatí, na rozdíl od poškozených. Listinné důkazy, potvrzující věrohodnost nových svědků, soudy nehodnotily vůbec. Dle stěžovatele tedy byly předloženy prokazatelně nové důkazy, které odůvodňují jiné rozhodnutí o vině a trestu. Silnější a větší důkazy na prokázání stěžovatelovy neviny neexistují a ani existovat nemohou. Z nově předložených důkazů je dle stěžovatele naprosto flagrantní, že se nedopustil trestného činu a že došlo k justičnímu omylu. Krajský soud nepravdivě uvádí, že nově předložené y měly soudy k dispozici již v předchozím řízení. Dále soudy nepravdivě uvádí, že stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že při jednáních nebyl nikdo další přítomen. K tomu stěžovatel namítá, že pouze odpovídal na kladené otázky vyslýchající osoby, nikdy však neuvedl, že by v kanceláři nemohla být přítomna další osoba. Další závěry obou soudů jsou založeny jen na domněnkách. Poškození nevypovídali v celém řízení shodně, jak nesprávně tvrdil krajský soud. Soudy tak dle stěžovatele modifikovaly, selektovaly a ignorovaly jeho důkazní návrhy. Napadená rozhodnutí proto trpí vadou tzv. opomenutých důkazů a jejich odůvodnění není přezkoumatelné. Dále také nesplnily svoji povinnost věnovat zvýšenou pozornost tzv. důkazní situaci tvrzení proti tvrzení, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Zároveň ale stěžovatel poukazuje na to, že v současné situaci již ani nejde o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť existují nezaujaté výpovědi v jeho prospěch. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, popř. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. V napadených rozhodnutích nebylo zjištěno porušení žádné z ústavních kautel práva na soudní ochranu a řádné soudní řízení. Stěžovateli bylo umožněno předložit nové důkazy, přičemž tyto byly za účasti stěžovatele a jeho obhájce provedeny. Provedení žádných dalších důkazů dle protokolů nebylo navrhováno. Nelze tedy hovořit o tom, že by soudy některé důkazy tzv. opomenuly.

9. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že soudy všechny tyto nové důkazy vyhodnotily. Skutečnost, že tak učinily poměrně stručně, a nevstoupily zejména opětovně do dlouhých polemik na téma (ne)věrohodnosti původních výpovědí poškozených, nepředstavuje ústavněprávní deficit posuzované věci, neboť to již bylo vyřešeno v původním řízení.

10. Nové důkazy, které stěžovatel uvedl pro obnovu řízení, v první řadě svědecké výpovědi, soudy nejen provedly, ale i logicky vyhodnotily. Jejich nevěrohodnost pak dovodily ze značného časového odstupu a především nekonzistence s řadou dalších důkazů. Jde tedy o hodnocení zcela ústavně konformní. Obecné soudy jsou nejlépe vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti nejvíce kompetentní posuzovat věrohodnost ústních svědeckých výpovědí a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jde-li o listinné důkazy, tyto měly soudy buď k dispozici již v původním řízení, anebo s předmětem trestního řízení v podstatě nesouvisí. Vzhledem k tomu, že v dané věci jsou k dispozici přímé svědecké výpovědi poškozených, nelze o extrémním rozporu zásadně hovořit. Jejich obsahu se soudy dostatečně věnovaly v původním řízení. Hodnotit tyto jejich závěry Ústavnímu soudu v tuto chvíli již nepřísluší; stačí v tomto ohledu poukázat na usnesení ze dne 19. 9. 2017

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Účelem řízení o povolení obnovy řízení není podrobit všechny předchozí úvahy novému kritickému pohledu, nýbrž toliko posoudit, zda nové důkazy mohou po jejich řádném vyhodnocení věrohodně narušit původní skutkovou konstrukci. Takové posouzení soudy v dané věci provedly a jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu