Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2824/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Olgy Nonfriedové, 2. Jiřího Nonfrieda, 3. Ing. Vladimíra Nonfrieda, všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 28 Cdo 970/2018-475, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2015 č. j. 5 C 67/2012-378, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a b) města Rakovník, sídlem Husovo náměstí 27, Rakovník, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení d a y.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu podanou podle a násl. (dále jen " "), kterou se stěžovatelé domáhali proti vedlejším účastníkům (jako žalovaným) určení, že jim nelze vydat každému 1/3 pozemků, které vznikly z pozemku původně vedeného ve zjednodušené evidenci dle pozemkové knihy parc. č. X1 o výměře 1,0830 ha v katastrálním území Rakovník, a že za tyto pozemky jim bude podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), vyplacena náhrada (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud se ztotožnil s názorem příslušného správního orgánu, že nedošlo k naplnění restitučního důvodu podle či n) zákona o půdě, neboť předmětný pozemek slouží k účelu, pro který byl vyvlastněn, a původnímu vlastníkovi za něj byla přiznána náhrada v souladu s tehdy platnými právními předpisy.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud označil za správné skutkové závěry okresního soudu, že předmětný pozemek se v okamžiku vyvlastnění nacházel v extravilánu obce a byl oceněn v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, tj. podle , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (dále jen " "), přičemž odmítl tvrzení stěžovatelů, že mělo být postupováno podle a 4 této vyhlášky. Následně uzavřel, že stěžovatelům nesvědčí restituční titul uvedený v ani n) zákona o půdě.

4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. -445 pro vady odmítl. Toto usnesení však Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

. Následně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle odmítl s tím, že není přípustné podle

II.

Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že jim obecné soudy neposkytly dostatečnou právní ochranu, neboť svými rozhodnutími neodstranily majetkovou křivdu, která jim, resp. jejich právnímu předchůdci vznikla, když interpretovaly právní normy formalisticky, v neprospěch jich coby restituentů. Vyjádřili přesvědčení, že náhradu, která byla vyplacena po vyvlastnění pozemku, nelze s ohledem na její výši a způsob výpočtu považovat za náhradu ve smyslu zákona o půdě, přičemž postup tehdejších správních orgánů byl směřován k tomu, aby původní vlastník adekvátní náhradu nedostal. V této souvislosti tvrdí, že náhrada měla být přiznána podle a b) , neboť předmětný pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, byl zahrnut do územního plánu pro výstavbu sídliště, jehož výstavba byla bezprostředně zahájena, před vyvlastněním bylo vydáno i stavební povolení, a tudíž měla být náhrada vyplacena jako za pozemek nacházející se v intravilánu obce. Dle stěžovatelů tak není podstatné, že do něho nebyl formálně zahrnut. Poskytnutá náhrada tak byla zcela neadekvátní a nesprávně stanovená.

6. Stěžovatelé dále upozornili, že již v řízení před okresním soudem namítali, že je třeba na předmětný pozemek pohlížet jako na celek, tj. včetně části, která byla údajně vyňata ze zemědělského půdního fondu [pozn.: šlo o pozemek parc. č. X2 (dle pozemkové knihy) o výměře 8 111 m2], neboť byl jako celek pod jedním parcelním číslem vyvlastněn původnímu vlastníkovi; pro případ, že by se s tímto názorem soud neztotožnil, měla být náhrada za zbývající část pozemku parc. č. X1 (dle pozemkové knihy) o výměře 1,0830 ha, o němž pozemkový úřad rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, přiznána podle a b)

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v jejich věci byl dán restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. m), n) a případně podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, což činí za situace, kdy se obecné soudy (a předtím i příslušné správní orgány) otázkou, zda došlo k naplnění některého z uvedených restitučních titulů, podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, proč se s názorem stěžovatelů nemohly ztotožnit. Argumentují-li stěžovatelé tím, že původnímu vlastníkovi nebyla poskytnuta za vyvlastněný pozemek náhrada ve výši odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, když nebyla stanovena podle a b) , a tím byl naplněn restituční důvod podle zákona o půdě [viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2000

sp. zn.

(N 71/18 SbNU 127)], i v tomto bodě obecné soudy řádně zdůvodnily, proč tehdejší ocenění podle § 15 odst. 1 uvedené vyhlášky považují za správné. Zareagovaly přitom (rovněž) na argumentaci stěžovatelů, že předmětný pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby sídliště, nicméně tuto skutečnost z hlediska v úvahu připadajícího použití a b) nepovažovaly za podstatnou. Ani v tomto směru Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout [obdobně viz usnesení ze dne 10. 10. 2001

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

11. Stěžovatelé dále uvedli, že bylo třeba na předmětný pozemek nahlížet jako na celek (s celkovou výměrou 1,8941 ha), neboť byl pod jedním parcelním číslem vyvlastněn původnímu vlastníkovi, a že v opačném případě měla být původnímu vlastníkovi za jeho část o výměře 1,0830 ha poskytnuta náhrada podle a b) I s touto argumentací se obecné soudy náležitě vypořádaly, když poukázaly na to, že část pozemku o výměře 8 111 m2 [označená geometrickým plánem jako pozemek (dle pozemkové knihy) parc. č. X2 a vyňatá ze zemědělského půdního fondu ještě před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění] nebyla předmětem správního řízení (neboť nespadala pod režim zákona o půdě), a tudíž nemohla být ani předmětem daného soudního řízení. Stěžovatelé tak v podstatě argumentují stejně jako v soudním řízení, přičemž požadují, aby Ústavní soud se znovu touto otázkou zabýval, aniž by bylo z ústavní stížnosti zřejmé, z jakého konkrétního důvodu by měly být závěry obecných soudů vadné. Úkolem Ústavního soudu přitom není znovu posuzovat právní otázky, které již byly posouzeny obecnými soudy, jako by sám byl soudem obecným, resp. vyhledávat možná pochybení v soudních rozhodnutích, jako by byl - vůči nim - onou "superrevizní" instancí (srov. sub 8).

12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu