Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 103/2024 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: RAINER CZ, s.r.o., se sídlem Moravní 958, Otrokovice, zast. JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2022, č. j. MF14288/2020/120320, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 5. 2024, č. j. ,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 5. 2024, č. j. , se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 25. 2. 2019, č. j. OKNPRK 11/2015 (dále jen „platební výměr“), odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 25.826.163 Kč.

[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil platební výměr tak, že snížil částku vyměřeného odvodu na 13.223.694 Kč.

II.

[3] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[4] Krajský soud poukázal na to, že žalovaným snížená výše odvodu se týkala tří zjištění vyplývajících z proběhlých dvou veřejnosprávních kontrol týkajících se plnění uzavřené Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace na individuální projekt s názvem „Hotel MORAVA“ z Regionálního operačního programu soudržnosti Střední Morava č. ÚPR D2013/0087/OKP/ ze dne 11. 9. 2013 (dále jen „smlouva o dotaci“), ve znění dodatků č. 1 a 2. Konkrétně se jednalo o pochybení spočívající ve vyloučení uchazeče POZEMSTAV Prostějov a.s. ze zadávacího řízení z důvodu neprokázání kvalifikace tohoto uchazeče (zjištění č. 1); dále o nenaplnění 2 konkrétních indikátorů projektu, které si žalobkyně zvolila při podání žádosti o dotaci (zjištění č. 2); a o proplacení neoprávněných výdajů (zjištění č. 3). Žalobkyně přitom v žalobě brojila pouze proti uložení odvodu za zjištění č. 1 a č. 2. Krajský soud tudíž v rozsahu závěrů týkajících se uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu ke zjištění č. 3 napadené rozhodnutí neposuzoval. Ve vztahu ke zjištění č. 2 neshledal žalobkyní namítaná pochybení napadeného rozhodnutí a závěrům žalovaného přisvědčil. Uložení povinnosti k odvodu za nenaplnění monitorovacích indikátorů (tj. ve vztahu ke zjištění č. 2) považoval za souladné s podmínkami dotace a příslušnou metodikou. Jelikož tyto otázky nejsou předmětem nynější kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud v tomto ohledu v podrobnostech odkazuje na odst. 40. až 52. napadeného rozsudku. Tam uvedené závěry krajského soudu blíže netřeba rekapitulovat.

[5] Ve vztahu ke zjištění č. 1 (jehož se týká i kasační stížnost) se krajský soud zabýval především (a to z úřední povinnosti) otázkou prekluze práva vydat rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Dospěl přitom k závěru, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvodu souvisejícím s uvedeným zjištěním marně uplynula.

[6] Krajský soud poukázal na to, že je třeba zohlednit, že dotace byla poskytnuta zejména z prostředků Evropské unie, konkrétně z Evropského fondu pro regionální rozvoj, na věc je tudíž třeba aplikovat nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „nařízení č. 2988/95“), které má obecnou působnost, je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech, a musí mu tedy ustoupit taková ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která jsou s ním v rozporu. Lhůty pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci proto odvozoval z nařízení č. 2988/95, nikoli z , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (ve znění účinném od 20. 2. 2015; dále jen „ “), použitého žalovaným.

[7] Krajský soud dovodil, že v daném případě nesrovnalostí, od kterých se odvíjí běh prekluzivní lhůty ve smyslu nařízení č. 2988/95, bylo porušení dotačních podmínek, konkrétně porušení zásad hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti a také porušení , o veřejných zakázkách (dále jen „ “), ze strany žalobkyně, které mohlo vést k poškození nebo ohrožení rozpočtu Evropské unie (konkrétně Evropského fondu pro regionální rozvoj). Za okamžik vzniku nesrovnalosti bylo podle krajského soudu třeba považovat buď den, kdy došlo k jednání nebo opomenutí příjemce dotace, které představuje porušení unijního právního předpisu, nebo kdy došlo k ohrožení či poškození rozpočtu EU v závislosti na tom, která z uvedených skutečností nastala později. Nesouhlasil však s žalovaným, že za poškození rozpočtu EU je třeba považovat až den, kdy byly vyplaceny prostředky z dotace. Rozhodujícím byl podle krajského soudu den uzavření smlouvy o dotaci (zde 11. 9. 2013), neboť tímto dnem došlo ke konečnému přiznání nároku na dotaci, a tím i k možnému ohrožení rozpočtu EU. Právě od uvedeného okamžiku tudíž krajský soud odvozoval počátek běhu čtyřleté prekluzivní lhůty pro zahájení řízení podle prvního pododstavce nařízení č. 2988/95, jakož i navazující osmileté lhůty pro vydání rozhodnutí vyplývající ze čtvrtého pododstavce téhož ustanovení.

[8] Zmíněnou osmiletou lhůtu pro vydání rozhodnutí současně krajský soud posoudil jako nepřekročitelnou časovou hranici, kterou nelze přerušovat ani stavět jinými úkony správních orgánů, s výjimkou případů výslovně uvedených v čl. 6 odst. 1 citovaného nařízení. Tyto výjimky se však vztahují pouze na případy ukládání správních sankcí, nikoliv na uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, který je podle ustálené judikatury správních soudů správním opatřením spočívajícím v odejmutí neoprávněně získané výhody, nikoli sankcí. S ohledem na uvedené krajský soud navázal, že s žalobkyní paralelně se správním řízením vedené trestní řízení, v němž se jednalo o skutek spočívající ve vyřazení uchazeče ze zadávacího řízení (čímž měl být porušen zákon o veřejných zakázkách), nemělo vliv na běh prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí o odvodu, neboť se zde neuplatní mechanismus vyplývající z čl. 6 odst. 1 nařízení č. 2988/95.

[9] Krajský soud v návaznosti na uvedená východiska shrnul, že prvním úkonem správce daně bylo zahájení veřejnosprávní daňové kontroly dne 23. 6. 2015, čímž byla v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 přerušena čtyřletá prekluzivní lhůta pro zahájení řízení. Nedošlo tudíž k prekluzi práva zahájit řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Napadené rozhodnutí však nabylo právní moci až po uplynutí osmileté lhůty pro vydání rozhodnutí, jelikož poslední den pro pravomocné rozhodnutí připadl s ohledem na uzavření smlouvy o dotaci na 11. 9. 2021. Jelikož napadené rozhodnutí nabylo právní moci až dne 16. 12. 2022, právo uložit žalobkyni odvod za porušení rozpočtové kázně bylo prekludováno.

[10] Krajský soud se s ohledem na závěr o tom, že prekluze se týká jen jednoho z více porušení rozpočtové kázně, zabýval i tím, zda je možno napadené rozhodnutí zrušit jen částečně. Dospěl však k závěru, že takto v souzené věci postupovat nelze, neboť uložený odvod byl stanoven jediným výrokem jako nedělitelná souhrnná částka za více porušení rozpočtové kázně. Z tohoto důvodu zrušil napadené rozhodnutí jako celek a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III.

[11] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodů podle a d) Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

[12] Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení otázky aplikovatelnosti nařízení č. 2988/95 a otázky počátku a běhu prekluzivních lhůt. Poukazuje na to, že dotace v rámci politiky soudržnosti jsou v České republice typicky předfinancovány z národních veřejných rozpočtů, a teprve následně refundovány z prostředků Evropské unie. Případná pochybení příjemce dotace se proto v první řadě dotýkají státního rozpočtu, nikoli bezprostředně rozpočtu Evropské unie. Podle stěžovatele proto nelze automaticky aplikovat unijní úpravu ochrany finančních zájmů a pojem „nesrovnalost“ bez dalšího ztotožňovat s porušením rozpočtové kázně podle vnitrostátního práva, zde konkrétně

[13] Tato vnitrostátní právní úprava podle stěžovatelova mínění představuje ucelený systém ochrany veřejných financí, který je souladný s čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 a členským státům výslovně umožňuje stanovit delší než v nařízení uvedené prekluzivní lhůty. Skutečnost, že česká právní úprava nestanoví samostatné lhůty pro zahájení řízení a pro vydání rozhodnutí, nepovažuje stěžovatel za nedostatek, neboť stanoví jednu objektivní a absolutní lhůtu pro pravomocné rozhodnutí ve věci. Krajský soud podle něj nesprávně pominul tuto národní úpravu, aniž by přesvědčivě vysvětlil, v čem konkrétně je s unijním právem v rozporu. Stěžovatel dodává, že členské státy mohou odděleně upravit délku lhůty pro vydání rozhodnutí, aniž by současně upravily i lhůtu pro zahájení řízení. Nařízení č. 2988/95 takový postup nezakazuje a unijní judikatura naopak připouští, aby členské státy stanovily delší a přiměřené lhůty pouze u některých fází řízení. S ohledem na tuto skutečnost považuje závěr krajského soudu o absolutní osmileté lhůtě pro vydání rozhodnutí za formalistický, nepodložený judikaturou a rozporný s oprávněním členských států upravit prekluzi na národní úrovni.

[14] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry krajského soudu ohledně určení okamžiku vzniku nesrovnalosti a počátku běhu prekluzivních lhůt. Zdůrazňuje, že pojem „nesrovnalost“ podle unijního práva nelze automaticky ztotožňovat s porušením rozpočtové kázně podle vnitrostátní úpravy. U dotací poskytovaných ex post (o kterou se jedná i v souzené věci – poznámka soudu) může dojít k porušení rozpočtové kázně, a tím i k nesrovnalosti ve smyslu nařízení č. 2988/95, nejdříve v okamžiku, kdy jsou peněžní prostředky skutečně vyplaceny příjemci dotace. Rozporuje tudíž úvahu krajského soudu o tom, že nesrovnalost vznikla již uzavřením smlouvy o dotaci. Vznik nesrovnalosti totiž nastává při kumulativním splnění dvou podmínek, a to 1) porušení unijního právního předpisu jednáním či opomenutím příjemce a současně 2) poškození nebo alespoň ohrožení rozpočtu Evropské unie, ty však nemohou být splněny před poskytnutím finančních prostředků. Krajský soud tuto otázku posoudil chybně a na základě mylného výkladu judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).

[15] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud zcela opomněl posoudit otázku, zda se v projednávané věci nejednalo o nesrovnalost v rámci víceletého programu. Projekt byl totiž realizován v rámci Regionálního operačního programu na období 2007 až 2013, který podle stěžovatele představuje víceletý program ve smyslu čl. 3 nařízení č. 2988/95. V takovém případě by prekluzivní lhůta nemohla začít běžet, dokud by nedošlo k definitivnímu ukončení programu, případně alespoň fáze udržitelnosti projektu. Pro uvedené nemohlo dojít ani k uplynutí prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o nesrovnalosti. Pokud se tedy v daném případě jednalo o pokračující nesrovnalost, není možné stanovit počátek běhu prekluzivní lhůty stejně (od stejného dne) jako v případě nesrovnalosti „běžné“. Těmto otázkám se krajský soud nevěnoval, což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.

[16] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje i na rozpornost judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně namítá, že jsou v rozporu závěry plynoucí z rozsudku ze dne 15. 2. 2024, č. j. a oproti tomu závěry vyslovené v rozsudcích ze dne 27. 2. 2024, č. j. a ze dne 5. 3. 2024, č. j. . Ve dvou posledně uvedených rozsudcích totiž (na rozdíl od prvého rozsudku) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti směřující proti rozsudkům krajského soudu přesto, že v nich nebylo aplikováno nařízení č. 2988/95 a nebyl v nich ani učiněn závěr o prekluzi práva na vydání rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně. Přitom v rozsudku č. j. Nejvyšší správní soud prekluzi posuzoval a vyslovil, že se touto otázkou musí zabývat z úřední povinnosti. Pro tyto rozpory stěžovatel navrhuje předložit věc podle k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

IV.

[17] Žalobkyně ve svém vyjádření označuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Ztotožňuje se se závěrem krajského soudu o marném uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95. Odmítá stěžovatelovo tvrzení o rozporné judikatuře Nejvyššího správního soudu. Rozsudky, z nichž stěžovatel dovozuje implicitní odklon od ustálené judikatury, se podle ní otázkou aplikace nařízení č. 2988/95, ani prekluzí vůbec nezabývaly. Žalobkyně dále namítá, že nelze považovat za legitimní využití diskrece podle nařízení, neboť tento předpis nepřípustně mění počátek běhu lhůty a jeho aplikace by vedla k prekluzivní lhůtě delší než deset let. Ve shodě s krajským soudem tudíž žalobkyně zastává názor, že na věc je třeba přímo aplikovat unijní úpravu.

V.

[18] V replice k vyjádření žalobkyně stěžovatel opětovně poukazuje na rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu v otázce aplikace nařízení č. 2988/95 a prekluze práva na uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Nesouhlasí s žalobkyní v tom, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu žádný rozpor neexistuje, a odmítá názor, podle něhož by závěry Nejvyššího správního soudu v jiných věcech nebyly relevantní jen proto, že se výslovně nevypořádaly s otázkou prekluze a aplikace nařízení č. 2988/95. Zdůrazňuje, že otázka prekluze musí být posuzována z úřední povinnosti, a pokud Nejvyšší správní soud v jiných skutkově obdobných věcech kasační stížnosti zamítl, aniž by aplikoval nařízení č. 2988/95, nebo posoudil otázku prekluze, vyjádřil tím alespoň implicitně odlišný právní názor od závěrů vyslovených v těch rozhodnutích, z nichž vycházel krajský soud. K podpoře svého stanoviska stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2024, č. j. , v němž Nejvyšší správní soud výslovně připustil použití delší vnitrostátní prekluzivní lhůty stanovené v na základě nařízení č. 2988/95 a uzavřel, že tato delší lhůta má přednost před lhůtou vyplývající přímo z unijní úpravy.

VI.

[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[20] Kasační stížnost je důvodná.

[21] Jelikož v nynějším řízení byly mimo jiné spornými otázky týkající se běhu prekluzivních lhůt upravených v čl. 3 nařízení č. 2988/95, ohledně kterých byly v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.10 Afs 82/2024 položeny předběžné otázky Soudnímu dvoru, řízení v souzené věci bylo přerušeno usnesením ze dne 12. 8. 2024, č. j. . Soudní dvůr rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, C539/24 (dále jen „rozsudek “), a na položené předběžné otázky odpověděl takto:

1) Článek 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec a odst. 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit absolutní promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty.

2) Článek 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát stanovil počátek běhu absolutní promlčecí lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za vzniklou nesrovnalost, na první den kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, v němž k této nesrovnalosti došlo. Tato lhůta začíná podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení v každém případě běžet ode dne, kdy k nesrovnalosti došlo, nebo v případě opakované nebo pokračující nesrovnalosti ode dne, kdy tato nesrovnalost skončila.

3) Článek 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že promlčecí lhůty, které jsou v něm stanoveny, se vztahují na nesrovnalost, kterou je dotčeno financování projektu souvisejícího s některou politikou Evropské unie, i tehdy, když tato nesrovnalost poškozuje nebo může poškodit finanční zájmy Unie a zároveň finanční zájmy členského státu.

[22] S ohledem na zodpovězení položených předběžných otázek mohl Nejvyšší správní soud v řízení pokračovat.

[23] Ze závěrů vyslovených Soudním dvorem v uvedeném rozsudku C539/24 mimo jiné vyplývá, že při posouzení prekluze práva zahájit řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, resp. o vydání rozhodnutí o tomto odvodu, je nutné vycházet ze lhůt uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95. Ve stejném smyslu se (souladně s tímto posléze vyjádřeným názorem Soudního dvora) vyslovil i Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 2. 2024, č. j. , či ze dne 19. 6. 2024, č. j. . V posledně uvedeném rozsudku (viz jeho odst. [31]) Nejvyšší správní soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. vyslovil, že jeho příslušná ustanovení „neobsahují komplexní úpravu prekluzivních lhůt, která by odpovídala nařízení 2988/95. Zejména neobsahují úpravu lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace, nenaplňují tedy v judikatuře SDEU akcentované pravidlo dvojnásobku prekluzivní lhůty pro zahájení řízení.

[24] Stěžovatel současně k otázce použití daného nařízení namítá i to, že v České republice jsou projekty předfinancovány z národních veřejných rozpočtů a teprve následně refundovány z prostředků Evropské unie, proto případná pochybení příjemce dotace (zde žalobkyně) se v první řadě dotýkají státního rozpočtu, nikoli bezprostředně rozpočtu Evropské unie. I v tomto směru tudíž rozporuje použití daného nařízení z hlediska prekluzivních lhůt.

[25] Soudní dvůr však v bodě 42 rozsudku C539/24 vyslovil, že „článek 3 nařízení č. 2988/95 se vztahuje na nesrovnalost, k níž došlo v rámci spolufinancovaného projektu, aniž je třeba uplatnit odlišná pravidla promlčení, pokud jsou touto nesrovnalostí dotčeny i finanční zájmy členských států“. V bodě 44 na to navázal, že „článek 3 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že promlčecí lhůty, které jsou v něm stanoveny, se vztahují na nesrovnalost, kterou je dotčeno financování projektu souvisejícího s některou politikou Unie, i tehdy, když tato nesrovnalost poškozuje nebo může poškodit finanční zájmy Unie a zároveň finanční zájmy členského státu.“ Z uvedených závěrů tedy vyplývá „nedělitelnost“ nesrovnalosti podle původu finančních prostředků. To shodně dovodil nejen krajský soud v napadeném rozsudku, ale též již dříve i Nejvyšší správní soud například v rozsudcích č. j. (viz odst. [14]), či ze dne 27. 5. 2024, č. j. (viz odst. [35]).

[26] Shora uvedené lze shrnout tak, že stěžovatelova argumentace ohledně (omezených) možností použití nařízení č. 2988/95 a naopak ohledně možnosti použití , byť neobsahuje ucelenou úpravu prekluzivních lhůt, je nedůvodná. V souzené věci je třeba použít úpravu prekluzivních lhůt obsaženou v tohoto nařízení a naproti tomu právní úprava obsažená v se v tomto ohledu nepoužije.

[27] Spornou stěžovatel dále učinil také otázku počátku, délky a běhu prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí o vrácení dotace.

[28] Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.

V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.

Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.

Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.

[29] Je pro úplnost na tomto místě Nejvyšší správní soud uvádí, že byť čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 v něm upravené lhůty označuje jako „promlčecí“, z účelu citovaného nařízení je zjevné, že se jedná o lhůty prekluzivní, z čehož shodně vychází i dosavadní judikatura (viz např. opět rozsudky Nejvyššího správního soudu citované shora v odst. [23]).

[30] Soudní dvůr v opakovaně citovaném rozsudku C-539/24 také dovodil, že „členský stát, který nevyužil oprávnění stanovit delší promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání, než je čtyřletá lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci uvedeného nařízení, nemůže pro vydání rozhodnutí, kterým se ukládá sankce, stanovit absolutní promlčecí lhůtu, která by byla delší než dvojnásobek této čtyřleté lhůty.“ Jak již výše uvedeno, Česká republika v zákoně č. neupravila možnost delší než čtyřleté lhůty pro zahájení řízení (viz , čtvrtý pododstavec nařízení č. 2988/95). V takovém případě se uplatní prekluzivní lhůty vyplývající z uvedeného nařízení a absolutní délka prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí tedy činí osm let. Zbývá pro úplnost dodat, že „stíháním“ ve smyslu tohoto ustanovení lze rozumět řízení, jehož účelem je uložení správního opatření nebo sankce (viz a 5 nařízení č. 2988/95), je jím tedy nepochybně rovněž daňové řízení vedoucí k uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. To ostatně není v dané věci sporné.

[31] Z výše uvedeného lze pro účely nynější věci shrnout, že lhůta pro zahájení stíhání, která je zde čtyřletá, může být přerušena úkonem týkajícím se dané nesrovnalosti (čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2988/95). Takovým úkonem podle krajského soudu bylo v souzené věci zahájení daňové kontroly dne 12. 9. 2016 na základě tomu předcházející veřejnosprávní kontroly. Lhůta pro vydání rozhodnutí je dvojnásobná, činí tedy osm let a nelze ji již žádným úkonem prodloužit (s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno; o takový případ zde však nejde). K zachování této absolutní osmileté prekluzivní lhůty je přitom třeba, aby rozhodnutí o odvodu bylo v jejím průběhu nejen vydáno, ale aby také nabylo právní moci.

[32] Z čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95, stejně jako i z odpovědi Soudního dvora na druhou položenou předběžnou otázku ve věci C539/24 (viz výše odst. [21]), dále plyne, že při posuzování počátku běhu prekluzivní lhůty (jak pro zahájení řízení, tak pro vydání rozhodnutí) je třeba zohlednit povahu nesrovnalosti, neboť právě nesrovnalost (viz čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2988/95) je skutečností, s níž je běh prekluzivní lhůty spojen a od níž se odvíjí. U jednorázových nesrovnalostí počíná prekluzivní lhůta k vydání rozhodnutí běžet od okamžiku, kdy k nesrovnalosti došlo. Naopak u pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží prekluzivní lhůta až ode dne, k němuž daná nesrovnalost skončila. K nabytí právní moci rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci tak musí dojít nejpozději do osmi let ode dne, kdy došlo k nesrovnalosti jednorázové, nebo kdy nesrovnalost pokračující nebo opakovaná skončila.

[33] Krajský soud přitom v napadeném rozsudku správně v odst. 18. a také v odst. 20. v obecnosti vyslovil (aniž je to mezi účastníky řízení sporné), že za okamžik vzniku nesrovnalosti je třeba považovat okamžik, kdy dojde ke kumulativnímu naplnění dvou podmínek: i) dojde k porušení unijních či vnitrostátních předpisů přispívajících k zajištění řádného řízení projektů financovaných z unijních finančních prostředků, a ii) dojde k potenciálnímu ohrožení či ke skutečnému poškození rozpočtu Evropské unie.

[34] Následně s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci navázal, že v daném případě, přestože na dotaci není právní nárok, okamžikem uzavření veřejnoprávní smlouvy (o poskytnutí dotace) se tato skutečnost mění a vzniká nárok na vyplacení dotace. Z uvedeného důvodu právě den uzavření smlouvy o dotaci považoval v souzené věci za konečné přiznání výhody, aniž bylo rozhodné, kdy došlo k vlastnímu vyplacení finančních prostředků. Uvedené dovozoval z toho, že k jednání, v němž spočívala nesrovnalost, došlo ještě před uzavřením uvedené smlouvy. Tudíž právě den uzavření smlouvy o dotaci byl dnem, od nějž běžela prekluzivní lhůta nejen pro zahájení řízení (která však podle krajského soudu zůstala zachována), ale také pro vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že bylali smlouva o dotaci uzavřena dne 11. 9. 2013 a nesrovnalost nastala před tímto datem, pak nejpozději právě dne 11. 9. 2013 došlo (resp. mohlo dojít) k poškození rozpočtu Evropské unie. Maximální osmiletá lhůta pro vydání rozhodnutí tudíž uplynula dne 11. 9. 2021 a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci až dne 16. 12. 2022, bylo vydáno po marném uplynutí prekluzivní lhůty.

[35] Stěžovatel však v kasační stížnosti setrvává na svém tvrzení uplatněném již v žalobě, že u dotací poskytovaných ex post, o jakou se jedná i nyní, může dojít k porušení rozpočtové kázně, a tím i k nesrovnalosti ve smyslu nařízení č. 2988/95, nejdříve v okamžiku, kdy jsou peněžní prostředky skutečně vyplaceny příjemci dotace, resp. ještě později v souvislosti s vykázáním výdajů dotčených porušením právního předpisu v rámci žádosti o platbu ze strany České republiky vůči Evropské komisi.

[36] Jak již Nejvyšší správní soud vyložil výše, stěžejní pro zodpovězení sporných otázek týkajících se určení počátku běhu prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí je povaha nesrovnalosti (jednorázová, pokračující, opakovaná). Je tomu tak proto, že podle opakovaně zmiňovaného čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95 běží prekluzivní lhůta v závislosti na povaze nesrovnalosti od jiného okamžiku. V případě jednorázových nesrovnalostí počíná od okamžiku, kdy k nesrovnalosti došlo, naopak u pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží ode dne, k němuž daná nesrovnalost skončila. Stěžovatel nadto poukazuje na skutečnost, že daný program, v rámci kterého byla dotace žalobkyni poskytnuta, je programem víceletým a zjištění č. 1, které představuje nesrovnalost ve smyslu čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2988/95, je nesrovnalostí pokračující. Má za to, že krajský soud se těmito otázkami nezabýval.

[37] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že závěry vyslovené krajským soudem k otázce počátku prekluzivní lhůty k vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně nejsou dostatečné, a nelze tudíž posoudit, zda správně dovodil marné uplynutí této lhůty.

[38] Krajský soud, ačkoliv se věnoval aplikaci nařízení č. 2988/95 a taktéž neopomněl uvést důvody, pro které má za to, že lhůta pro vydání rozhodnutí běží již ode dne uzavření smlouvy o dotaci, se vůbec nezabýval posouzením povahy dané nesrovnalosti (tedy zjištění č. 1). Ta přitom měla spočívat v porušení zákona o veřejných zakázkách. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve věci C465/10, Ministre de l’Intérieur, de l’Outremer, des Collectivités territoriales et de l’Immigration (dále jen „rozsudek “), vyplývá, že v případech, kdy příjemce dotace porušil pravidla pro zadávání veřejné zakázky s cílem realizovat dotovanou akci, přetrvává poškození unijního rozpočtu během celé doby provádění smlouvy protiprávně uzavřené mezi příjemcem dotace a dodavatelem plnění z veřejné zakázky. Tuto okolnost krajský soud taktéž nevzal v úvahu a nezabýval se tím, zda uvedený závěr je použitelný i v nyní posuzované věci. Nemohl tudíž ani postavit najisto okamžik, od nějž se plynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí odvíjí. Tím zatížil napadený rozsudek dílčí nepřezkoumatelností v otázce počátku běhu osmileté prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí.

[39] Nelze přehlédnout ani stížnostní námitku, že se v daném případě jednalo o víceletý program S odkazem na již citovaný rozsudek č. j. stěžovatel tvrdí, že i když podle uvedeného rozsudku je třeba za víceletý program ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95 nutno považovat samotný víceletý projekt, nikoliv zastřešující operační program, ukončením víceletého projektu je (tedy i ukončením běhu prekluzivní lhůty podle zmíněného ustanovení) až okamžik ukončení období „udržitelnosti projektu“. I proto má za to, že nedošlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí. Ani tyto aspekty věci krajský soud nezohlednil.

[40] Jelikož závěry k uvedenému v napadeném rozsudku chybí, nemůže nyní Nejvyšší správní soud jako první v řízení o kasační stížnosti namísto krajského soudu tyto skutečnosti posuzovat. K tomu je povinen se nejprve vyjádřit krajský soud, který v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu posuzoval otázku prekluze z úřední povinnosti. V takovém případě však byl povinen v rámci úvah o prekluzi zohlednit všechny v úvahu přicházející a pro souzenou věci rozhodné aspekty plynoucí ze skutkových okolností daného případu, což však již neučinil.

[41] Nejvyšší správní soud tudíž shrnuje, že závěry krajského soudu o uplynutí osmileté prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí jsou předčasné. Neposoudil totiž všechny skutečnosti, jež jsou podstatné pro určení okamžiku, od nějž se odvíjí běh prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně (o jeho neprominuté části), resp. (v případě víceletých projektů) do kdy tato prekluzivní lhůta běží. Kasační důvod dle je naplněn.

[42] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal potřebu předložit věc rozšířenému senátu s ohledem na stěžovatelem tvrzený judikaturní rozpor (který dovozuje z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024 č. j. , a ze dne 5. 3. 2024, č. j. , v nichž neaplikoval nařízení č. 2988/95 a nedospěl k závěru o prekluzi práva uložit odvod, oproti rozsudku č. j. , v němž se této otázce věnoval). Jelikož ke stejné otázce (o tomtéž judikaturním rozporu) ve věci téhož žalovaného se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v opakovaně citovaném rozsudku č. j. , postačí nyní odkázat na podrobné odůvodnění obsažené v jeho odst. [42] a [43], z nichž vyplývá i pro účely nynější věci relevantní závěr, že tvrzený rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu ve smyslu (ohledně aplikovatelnosti nařízení č. 2988/95), jejž by bylo nutné odstranit předložením věci rozšířenému senátu, zde není dán.

VII.

[43] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle části věty první před středníkem V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ).

[44] Krajský soud tedy v dalším řízení nejprve posoudí otázku, o jakou nesrovnalost ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95 se v posuzované věci jedná, a nebudeli možno tuto skutečnost posoudit na základě obsahu správního spisu, zváží doplnění dokazování v tomto směru. Teprve poté se bude opětovně zabývat určením okamžiku, od nějž v souzené věci běží prekluzivní lhůta k vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně a zda tato lhůta marně uplynula. Neopomene se zabývat ani tím, zda se jedná o víceletý program ve smyslu čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95 a v tom případě přihlédne i k závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2026, č. j. . Dospějeli přitom k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí nedošlo, posoudí v novém rozhodnutí všechny dosud neposouzené, avšak řádně a včas uplatněné žalobní body.

[45] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. května 2026

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu