Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4007/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Coufala, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. -88, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. -71, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2017, č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 510.000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nemajetkové újmy. Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného v prvním stupni u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Toto řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 29. 4. 2015. Poté byla ve věci podána ústavní stížnost. Posledním prostředkem právní ochrany stěžovatele pak mělo být podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Tato stížnost byla podána 8. 9. 2015. Rozhodnutí o odmítnutí této stížnosti bylo doručeno stěžovateli dne 18. 9. 2015.

Stěžovatel podal výzvu k poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu u Ministerstva spravedlnosti dne 10. 3. 2016. Ministerstvo spravedlnosti odpovědělo stěžovateli dne 22. 11. 2016, tedy po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty, během které má orgán veřejné moci žadateli odpovědět.

Dne 10. 3. 2017 podal stěžovatel žalobu ve věci náhrady nemajetkové újmy, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, a to z důvodu promlčení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem předchozí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž odkázal na předchozí závěry nalézacího soudu. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s tím, jak se tento vypořádal s právními otázkami, o něž opřel přípustnost dovolání.

V první otázce šlo o to, zda do celkové doby řízení se pro účely nemajetkové újmy započítává i doba řízení před Evropským soudem pro lidská práva a zda okamžik skončení řízení před tímto soudem je rozhodným pro běh lhůty k výzvě o náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud předestřenou otázku zodpověděl negativně, přičemž odkázal na stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. . Stěžovatel má za to, to tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

Druhá právní otázka spočívala v posouzení, zda za situace, kdy příslušný orgán státu se dostane do prodlení s vyřízením požadavku žadatele o náhradu nemajetkové újmy, lze toto prodlení na straně státu přičítat k tíži žadatele. Nejvyšší soud vyšel podle stěžovatele nesprávně z toho, že odvolací soud tuto otázku při svém rozhodování neřešil a své rozhodování o ni neopřel. Podle stěžovatele může přípustnost dovolání založit i taková právní otázka, kterou se odvolací soud v důsledku svého nesprávného postupu nezabýval, ač se jí zabývat měl.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány d. Stejně tak mělo dle jeho mínění dojít k porušení práv garantovaných , a y ČR.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podle náhledu Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů, prezentované ať již v ústavní stížnosti či v napadeném usnesení Nejvyššího soudu zcela ústavně konformní. Obecné soudy se žalobou stěžovatele řádně zabývaly, když vyšly z toho, kdy bylo původní soudní řízení zahájeno a především, kdy bylo pravomocně skončeno. Snaha stěžovatele o prodloužení lhůty k podání žaloby je sice pochopitelná, nikoliv však logická - Česká republika nemůže odpovídat za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Krom toho, jak správně konstatoval Nejvyšší soud, i kdyby pro počátek běhu promlčecí doby bylo významné doručení dopisu od ESLP, tak i tehdy by došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku. Nejvyšší soud zdůraznil, že toto obiter dictum netvoří otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Z ustanovení vyplývá, od kdy se může poškozený domáhat náhrady škody. Otázka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy je upravena v ustanovení citovaného zákona. Podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody jsou tak jasně dané a je pouze na poškozeném, zda se rozhodne svého práva využít či nikoliv (vigilantibus iura scripta sunt - práva náležejí bdělým).

Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, proč nemohly stěžovatelem vznesené právní otázky založit přípustnost dovolání a z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu