Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4092/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. Ö., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, č. j. 3 Tdo 1053/2018-35, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2018, č. j. 2 To 3/2018-1153, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 33 T 8/2017-1015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státní zastupitelství v Olomouci a Krajského státní zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle , za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci (nože). Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody specifikované částky; poškozená oběť trestného činu byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Olomouci rozsudek ve výroku o trestu i náhradě škody a při nezměněném výroku o vině nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, propadnutí věci, a uložil mu povinnost nahradit poškozenému 199 271 Kč; se zbytkem poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních - v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), namítá, že se doznal k činu, nesouhlasí však se závěry obecných soudů o úmyslu (přímém i nepřímém) poškozeného usmrtit. Soudy nevzaly v úvahu důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, skutečnost, že s sebou na setkání s poškozeným vzal nůž (vrátil se pro něj do auta), vyhodnotily jako skutečnost svědčící o jeho úmyslu vraždit; nevzaly přitom v úvahu fyzický rozdíl mezi stěžovatelem a poškozeným. Vzhledem k tomu, že po celou dobu stěžovatel zpochybňuje závěr o úmyslu vraždit, má za to, že jeho jednání musí být přehodnoceno a mělo být posouzeno jen jako pokus o těžké ublížení na zdraví, maximálně o zabití. Ve znaleckém posudku znalkyně uvedla, že racionalita není afektem úplně vyloučena, soudy tuto informaci nesprávně vyhodnotily a nevysvětlily, do jako míry v jednání stěžovatele měl vliv afekt a do jaké míry racionální jednání. Soudy nesprávně hodnotily důkazy, porušily pravidlo jejich volného hodnocení (§ 2 odst. 6 trestního řádu), zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny, jakož i princip nullum crimen sine lege. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 8, , a d (dále jen " ") a v a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů; jejich úloha spočívá ve zkoumání a posouzení, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, přitom jsou povinny své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, či dokonce libovůle.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel poté, co v provozovně, kterou poškozenému pronajímal, viděl poškozeného v blízkém kontaktu se svou družkou, vrátil se do auta pro nůž a po chvíli (po odchodu své družky) sám do provozovny vstoupil a bez varování napadl poškozeného. Nejprve jej udeřil dřevěným hranolem do hlavy, a poté, co jej fyzicky disponovanější poškozený objal, bodl jej nožem a způsobil mu nejméně osm bodných, bodnořezných a řezných ran. Když se podařilo poškozenému utéci, utekl z místa činu i stěžovatel a zadržen byl až na hranicích Ukrajiny s Polskem.

Po celou dobu trestního řízení stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, což se projevilo i uložením původního trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. V průběhu řízení pak stěžovatel opakovaně namítal, že nejednal s úmyslem poškozeného zavraždit. Svoji argumentaci týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu tak stěžovatel opakovaně předkládá nejen v ústavní stížnosti, ale již v rámci své obhajoby, odvolání i dovolání. Úmysl jednání stěžovatele z provedených důkazů dovodil již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 24 až 26), kde podrobně popisuje okolnosti, na jejichž základě učinil takový závěr.

Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen ve svém právu na soudní ochranu tím, že obecné soudy v jeho věci učinily jiný právní závěr o subjektivní stránce, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku y, pak je třeba tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, která není způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V řízení nenastala situace připouštějící jiný výklad provedených důkazů, a proto nemohla vzniknout pochybnost, kterou by měly soudy zohlednit ve prospěch stěžovatele. Jednání stěžovatele lze kvalifikovat podle a postup soudu tak naplnil y, podle něhož může být trest uložen jen za jednání, které zákon označí jako trestný čin; jen za takové jednání může být stíhán a omezen na svobodě ( y). Stěžovatel byl řádně stíhán a odsouzen, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a nic nesvědčí tvrzení, že došlo k porušení presumpce neviny ( y) ani tomu, že by mu byly upřeny účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem ( Úmluvy).

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci bylo zasaženo do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě není Ústavní soud podle příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu