Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 218/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti AITIA, s. r. o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Olivova 553/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018 č. j. -264, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. prosince 2017 č. j. -237 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. listopadu 2016 č. j. -183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení , a d domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 11. 2016 č. j. -183 bylo ve věci žalobce Jaromíra Parolka proti žalované stěžovatelce rozhodnuto tak, že je povinna žalobci zaplatit částku 114 000 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2017 č. j. -237 bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 č. j. -264 bylo poté odmítnuto i dovolání stěžovatelky.

2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že žalobu podal jeden z jejích čtyř pracovníků, kteří dohromady tvrdí obdobný nárok proti ní. Všichni čtyři pracovali na stavbě domu v Belgii jako sádrokartonáři, dle tvrzení stěžovatelky jako osoby samostatně výdělečně činné pro jistého pana Bednáře. Žalobu podal nejdříve pan Parolek, přičemž zbývající tři mu nárok dosvědčili a posléze podali další žalobu zbývající tři. Stěžovatelka považuje jejich svědecké výpovědi za rozporné a tvrzení o údajném výdělku jednoho sádrokartonáře ve výši cca 140 000 Kč měsíčně, kterou jim měla vyplatit, za přehnanou sumu, která neodpovídá tomu, co by si takový manuální pracovník mohl v Belgii vydělat. Písemná dohoda o pracovní činnosti, kterou s nimi stěžovatelka uzavřela, byla podle Nejvyššího soudu sjednána platně, třebaže v ní nebyla sjednána odměna; dle žalobce a svědků byla sjednána ústně. Taková ústní dohoda sice způsobuje její neplatnost, ale protože to měla být stěžovatelka, kdo takovou dohodu předložil, nemůže se toho dovolat. K platnosti dohody o pracovní činnosti a neexistenci dohody o odměně stěžovatelka rozsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že dohoda o předmětné odměně sjednána nebyla. Soudy podle stěžovatelky nesprávně uzavřely, že sjednaná odměna se nejeví jako přemrštěná, když v Belgii je mnohem vyšší nejen mzdová hladina, ale také celkové životní náklady. K tomu však nebylo podle stěžovatelky provedeno řádné dokazování, ani se nejedná o tzv. notorietu. Odvolací soud prý rovněž nesprávně konstatoval, že je věrohodné, že dělníci pracovali zřejmě mnohem více než čtyřicet hodin týdně. Podle stěžovatelky byly nesprávně hodnoceny svědecké výpovědi, ačkoliv se snažila předložit k věrohodnosti svědků znalecký posudek, jakož i projektovou dokumentaci domů, které byly každý rozměrově jiný a jiná by tedy měla být také odměna.

3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionosticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě su, ústavními zákony a principy, které vyplývají zd, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

4. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou sporu byla otázka finanční odměny, sjednané mezi účastníky řízení za vykonanou práci. Soud prvního stupně se případem odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku a také odvolací soud řádným a dostatečným způsobem reagoval na námitky stěžovatelky; postačí proto na jejich odůvodnění odkázat a neopakovat již vícekrát vyslovené. I Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem odůvodnil své usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky. Zopakoval přitom s odkazem na svoji ustálenou judikaturu především, že žalovaná stěžovatelka se nemůže dovolat neplatnosti ústně sjednané dohody o výši odměny za práci, pokud ji sama způsobila tím, že ujednání o odměně nebylo obsaženo v písemné dohodě o pracovní činnosti, jejíž text připravila a předložila žalobci k podpisu. V těchto soudních závěrech nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména obecných soudů. Stěžovatelka se domáhá jen přehodnocování dokazování a zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nedostačuje.

5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu