Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 A 10/2026 - 16

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Hrabcem ve věci

žalobce: A. B., nar. X

st. přísl. Republika Uzbekistán

zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem

se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 – Nové Město

proti

žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 – Žižkov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č. j. CPR-3517-3/ČJ-2026-930310-V235,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy žalobci rozhodnutím ze dne 29. 11. 2025, č. j. KRPA-373285-12/ČJ-2025-000022-SV, uložil podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky, správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce jednoho roku a stanovil dobu k vycestování v délce patnácti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce podanou žalobou.

2. Z předloženého správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Žalobce byl dne 28. 11. 2025 zkontrolován hlídkou policie. Při této kontrole předložil uzbecký cestovní doklad, v němž bylo jako poslední datum vstupu do schengenského prostoru vyznačeno datum 15. 6. 2025 přes hraniční přechod v Bulharsku. Současně zde bylo vyznačeno bulharské vízum vydané s platností od 1. 6. 2025 do 13. 9. 2025, počet vstupů 1, délka 90 dní. Žádné výstupní razítko v cestovním dokladu vyznačeno nebylo a jiným oprávněním k pobytu žalobce nedisponoval. Prvostupňovým správním orgánem bylo provedeno šetření v dostupných informačních systémech Policie ČR a bylo zjištěno, že žalobce nemá žádné jiné vízum ani oprávnění, které by jej k pobytu na území České republiky opravňovalo. V rámci správního řízení byl s žalobcem dne 29. 11. 2025 proveden pohovor, ve kterém uvedl, že do schengenského prostoru naposledy přicestoval letecky do Bulharska dne 15. 6. 2025 na základě krátkodobého bulharského víza vydaného za účelem sezónních prací. V Bulharsku byl jen dva dny a poté odjel pracovat do Polska. V Polsku byl do 25. 10. 2025, kdy odcestoval do České republiky. Do České republiky přicestoval pro peníze (1500 USD), které mu dluží známý, se kterým pracoval v Polsku. Známý mu řekl, že mu zaplatí 15. prosince, proto zde počkal. Je si vědom, že na území České republiky pobýval bez platného oprávnění k pobytu. Nepracoval zde, jen odpočíval a čekal na peníze. Uvedl, že hned jak je dostane, odcestuje do Uzbekistánu. Je svobodný, bezdětný a v Uzbekistánu žije se svou rodinou. V České republice žádné příbuzné nemá. Celá rodina, tj. rodiče a sourozenci, jsou v Uzbekistánu. Bydlí s nimi v rodinném domě rodičů a jsou spolu v telefonickém kontaktu. Není rodinným příslušníkem občana EU ani s ním nežije ve společné domácnosti. V České republice ani v Uzbekistánu nic nevlastní. Nemá zde žádné vazby, závazky, dluhy ani pohledávky. Peníze na další pobyt a vycestování má. Jeho zdravotní stav je dobrý. S ničím se neléči a zdravotní pojištění sjednané nemá. V České republice bydlí na adrese, kterou přesně neví. Přebývá v bytě, kde si platí 5 000 Kč za měsíc za postel. V jeho domovské zemi mu nic nehrozí. Nemá žádnou překážku vycestování, vycestuje sám a dobrovolně.

3. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na základě zjištěného skutkového stavu uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění, proto je naplněna skutková podstata § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Nejsou zároveň dány žádné překážky vycestování a rozhodnutí není pro žalobce nepřiměřeným zásahem.

4. K odvolací námitce, dle které je žalobce mladý a je zde dána vysoká pravděpodobnost dosažení nápravy, žalovaný uvedl, že žalobce je starší osmnácti let, je plně svéprávný, na území schengenského prostoru vstoupil ze svého vlastního rozhodnutí na základě bulharského víza za účelem sezónních prací. V Bulharsku však pobýval pouze dva dny a odjel do Polska. Dle žalovaného téměř od počátku svého pobytu na území schengenského prostoru neplnil účel pobytu, pro který mu bylo bulharské vízum vydáno. Žalobce neprojevil žádnou snahu plnit účel svého pobytu a i po skončení platnosti bulharského víza (čehož si byl vědom) neprojevil žádnou snahu svůj pobyt jakkoli legalizovat. Naopak setrval neoprávněně nejprve v Polsku a pak nelegálně vstoupil na území České republiky. Překročil délku víza, které mu bylo uděleno (do 13. 9. 2025) a porušoval pravidla pobytového režimu cizinců nejen na území České republiky. Dle žalovaného nemůže být skutečnost, že cizinec půjčí peníze známému, vnímána jako polehčující okolnost, která omluví plánovaný neoprávněný pobyt na území v řadě měsíců.

5. K odvolací námitce, dle které žalobce se správním orgánem spolupracoval a napomáhal objasnit skutečný stav věci, proto mu postačovalo uložit pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že k ukončení protiprávního jednání nedošlo z vlastní vůle žalobce. Naopak by žalobce velice pravděpodobně pokračoval v daném jednání i nadále, jelikož dle vlastního tvrzení čekal do 15. 12. 2025 na peníze. Jednalo se sice o první zjištěné protiprávní jednání, to však nemohlo vyvážit úmyslné jednání. Je totiž pochybnost, zda žalobce vůbec chtěl vykonávat sezónní práce v Bulharsku. Bulharské vízum mohlo být zneužito s cílem jej využít pro jiný než deklarovaný účel pobytu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

6. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě. Žalovaný nezohlednil, že se jedná o první porušení zákona ze strany žalobce, tedy ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobce se správními orgány vzorně spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci. Tuto sebereflexi nijak nesnižuje, že tak činil po odhalení protiprávního jednání. Nelze mít pochybnosti o tom, že by žalobce do domovského státu řádně vycestoval. Neoprávněný pobyt žalobce trval od 14. 9. 2025 do 28. 11. 2025. Bylo tak možné proti žalobci postupovat mírnějším a výchovnějším způsobem, tedy uložit mu povinnost opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců, popř. opatřením na dobu 6 měsíců. Žalobcovo chování bylo motivováno zoufalou životní situací, jelikož na území České republiky setrvával za účelem vymožení pohledávky, která pro něj byla významná a řádným vycestováním v době platnosti původního víza by žalobce ztratil prostředky potřebné pro obživu rodiny. Žalobce se zároveň na území České republiky nedopouštěl nelegální práce.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobní námitky obsahově téměř souhlasí s odvolacími námitkami, proto odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

III. Posouzení žaloby

8. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , (dále jen „ “), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ( ).

9. Žalobce v podané žalobě namítal, že správní orgány měly zohlednit jeho zoufalou životní situaci – peníze, na které čekal, potřebuje za účelem uživení rodiny.

10. Skutečnosti zjištěné v rámci správního řízení soud rekapituloval výše v bodu [2] tohoto rozsudku. Nad rámec ve správním řízení uvedených skutečností žalobce poprvé až v žalobě tvrdil, že jeho protiprávní jednání bylo motivováno zoufalou životní situací. V rámci správního řízení však ani náznakem neuvedl, že peníze, jež mu známý dluží, potřebuje z důvodu obživy rodiny. Naopak v rámci správního řízení uvedl, že v České republice jen odpočívá, nic nedělá a čeká. Uvedl, že peníze na další pobyt a vycestování má, nic mu ve vycestování nebrání a vycestuje dobrovolně. Soud tak neuvěřil žalobcovu tvrzení, že peníze potřebuje z důvodu zoufalé životní situace kvůli uživení rodiny. Toto tvrzení naopak považuje za účelové.

11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie […] až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie […] bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

12. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie […] policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

13. Žalobce dále namítal, že správní orgány měly přihlédnout k polehčujícím okolnostem (první porušení zákona a spolupráce se správními orgány) a uložit mu pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území.

14. Vztahem mezi instituty správního vyhoštění a rozhodnutí o povinnosti opustit území se již správní soudy ve své judikatuře zabývaly. V rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. -28, Nejvyšší správní soud uvedl, že „primárně správní orgány zvažují uložení správního vyhoštění a teprve tehdy, shledají-li nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, popřípadě zjistí-li jiný důvod bránící uložení správního vyhoštění, přistoupí k uložení povinnosti opustit území České republiky“. V rozsudku ze dne 13. 1. 2021, č. j. -40, Nejvyšší správní soud uvedl, že „správní orgán nemůže volně vybírat mezi uložením správního vyhoštění (§ 119) a uložením povinnosti opustit území (§ 50a). Pokud v řízení ve věci správního vyhoštění nebylo shledáno, že by správním vyhoštěním došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince, nelze režim uložení pouhé povinnosti opustit území vůbec využít.“

15. Z uvedeného plyne, že případné polehčující okolnosti spáchání protiprávního jednání nemohou mít vliv na užití patřičného institutu. Skutečnost, že se tak žalobce dopustil protiprávního jednání poprvé a se správními orgány spolupracoval, sama o sobě nemůže způsobit, že mu měly správní orgány uložit pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území. Pouze v případě, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřené z pohledu jeho rodinného a soukromého života by mu mohlo být uloženo pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území. Kromě již výše vypořádané námitky o zoufalé životní situaci z žádných tvrzení žalobce neplyne, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života. Jak žalobce sám uvedl při pohovoru, na území České republiky ani států EU nemá žádnou rodinu, ani zázemí, veškerou rodinu má v zemi původu, nic mu nebrání vycestování a vycestoval by dobrovolně. Z uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky pro uložení pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území.

16. Žalobce posledně namítal, že s ohledem na polehčující okolnosti (první porušení právních předpisů, spolupráce se správními orgány) mu správní orgány měly stanovit dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce 6 měsíců, místo jednoho roku.

17. Podle citovaného § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců je maximální doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, až 5 let. Žalovaný přitom žalobci uložil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce jednoho roku. Tento zákonný rozsah tak žalovaný nepřekročil.

18. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. -23, Nejvyšší správní soud uvedl, že „stanovení doby, na kterou je cizinci uloženo vyhoštění, je věcí uvážení správního orgánu, soud přitom v takové situaci přezkoumává pouze, zda správní orgány nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem“. Správní uvážení přitom podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. -42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, a zda nedošlo při správním uvážení k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

19. Žalovaný přitom ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje zmiňované polehčující okolnosti (první porušení právních předpisů, spolupráce se správními orgány) za natolik podstatné, aby to způsobilo uložení kratšího zákazu vstupu. Žalovaný uvedl, že žalobce je plně svéprávný, vstoupil na území schengenského prostoru ze svého vlastního rozhodnutí na základě bulharského víza, avšak velmi krátce po vstupu toto vízum porušil a odjel do Polska. Již téměř od počátku svého pobytu na území schengenského prostoru neplnil účel povoleného pobytu. Toho si byl vědom a přesto neprojevil žádnou snahu svůj pobyt legalizovat. Překročil délku víza, které mu bylo uděleno (do 13. 9. 2025) a porušoval pravidla pobytového režimu cizinců nejen na území České republiky. Jednalo se sice o první zjištěné protiprávní jednání, avšak žalovaný se domníval, že bulharské vízum mohlo být zneužito s cílem jej využít pro jiný než deklarovaný účel pobytu. Soud toto zdůvodnění považuje za smysluplné a dostatečně odůvodňující, proč žalovaný nepřistoupil k zákazu vstupu do schengenského prostoru a smluvních států v kratší než roční délce. K tomu je nutné i uvést, že žalobce s těmito závěry žalovaného v žalobě nijak nepolemizuje, když pouze zopakoval, že žalovaný tyto polehčující okolnosti měl zohlednit. Žalobce tak nikterak nereagoval na závěry, které žalovaný vyslovil k téměř identickým odvolacím námitkám. Nijak nereflektoval, že žalovaný předmětné námitky vypořádal a zdůvodnil závěr o jejich neopodstatněnosti. Ani tato námitka tak není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

20. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

21. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 28. 4. 2026

Mgr. Ondřej Hrabec v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.