Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 331/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Lohra, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3510/2018-356, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2018 č. j. 15 Co 357/2017-330 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. srpna 2017 č. j. 14 C 81/2014-299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení a d zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 8. 2017 č. j. -299 bylo ve věci žalobkyně Mirky Hovorkové proti žalovanému stěžovateli vypořádáno společné jmění účastníků řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. -330 k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VII., a změnil výrok V. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu vypořádaného společného jmění částku 888 115 Kč. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. -356 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci a zamítl jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2018 č. j. -330.

2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že žalobkyně v rámci poučení soudu prvního stupně o koncentraci řízení navrhovala k prokázání svého vnosu do společného jmění manželů výpisy z jejího bankovního účtu vedeného u České spořitelny, a. s., a současně faktury společnosti COIN CZ, s. r. o., které byly z tohoto účtu hrazeny. Stěžovatel tento návrh prý kvitoval, neboť podle něj se jednalo o stěžejní důkaz, prokazující opak toho, co žalobkyně tvrdila, tedy že žádný její vnos do společného jmění manželů ve skutečnosti neexistoval. Soud však provedl pouze výslechy jejích rodičů a jako podpůrný důkaz stavební deníček. To, že žalobkyně proti opomenutí soudu provést jí navržený důkaz nijak nebrojila, jen posiluje přesvědčení stěžovatele o jeho stěžejnosti.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.

4. Svoji ústavněprávní argumentaci zakládá stěžovatel na tvrzení, že soud opomenul provést důkaz protistrany, který by se ve skutečnosti zřejmě hodil stěžovateli. K tomu uvedl Nejvyšší soud, že soudy se otázkou vnosu žalobkyně do společného jmění manželů řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním a proto se stěžovatel nemohl dostat do důkazní nouze. Ten se domáhal provedení listinných důkazů, které navrhla sama žalobkyně, přičemž on takový důkaz nenavrhl. Na těchto závěrech není nic neústavního. Je zřejmé, že v daném případě jde jen o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na výše řečené zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry podrobně přezkoumávat. Neprovedení důkazu, navrženého protistranou, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu