Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1084/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 51 T 13/2016-1290 ze dne 27. 2. 2017, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 35/2017 ze dne 20. 6. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1550/2017-49 ze dne 10. 1. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelčina základní práva garantovaná a d (dále jen " ") a , 3 a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -1290 ze dne 27. 2. 2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 20. 6. 2017 pravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin vraždy podle , 3 písm. c) , za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. -49 ze dne 10. 1. 2018 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka obecným soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů; stěžejní námitky směřují proti vadnému dokazování v trestním řízení, konkrétně pak znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství, odvětví gynekologie a porodnictví), neprovedení revizního znaleckého posudku, jakož i nemožnosti výslechu znalkyně u hlavního líčení. Stěžovatelka rovněž rozporuje kvalifikaci svého jednání a namítá, že soudy měly její jednání posoudit jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle , tj. jako privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu podle . Stěžovatelka považuje uložený trest za nepřiměřený a podpůrně argumentuje komparativním přehledem trestních sazeb při ukládání trestu za vraždu novorozence ve vybraných zahraničních zemích.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a ostatních příloh zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě soudy všech stupňů velmi podrobně a přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů je nutné na stěžovatelčino jednání nahlížet jako na zvlášť závažný zločin vraždy podle , 3 písm. c) a nelze jej tedy kvalifikovat jako privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu podle ; z tohoto hlediska je pak argumentace stěžovatelky odkazující na komparativní přehled vybraných zahraničních právních řádů irelevantní. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí celou věcí detailně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. S učiněnými úvahami se ztotožnil a dále je rozvedl jak odvolací, tak i dovolací soud; výhrad k nim nemá ani Ústavní soud. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatelky, že skutkové závěry formulované v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Trestní soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších potenciálních svědků či vypracování revizního znaleckého posudku, a tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. Pokud jde o nevyslechnutí znalkyně MUDr. Markvartové, tak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nakonec bylo možné dokazování uzavřít i bez něj, a stejně tak se náležitě vypořádaly s vypovídací hodnotou posudku a závěry znalce MUDr. Procházky, přičemž Nejvyšší soud se s názory soudů nižších stupňů plně ztotožnil. Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud sice obhajobě přisvědčil v tom, že některé užité formulace znalce byly neadekvátní a není na znalci, aby snad činil právní závěry. Nejvyšší soud pak správně uvedl, že v takovém případě je vždy na obecném soudu, zda shledá použitelnost posudku jako takového a jak se vypořádá s jeho vypovídací hodnotou v podstatných bodech, které jsou klíčové pro objasnění okolností v projednávané věci (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku obecné soudy podle názoru Nejvyššího soudu dostály; výhrad k tomu nemá ani Ústavní soud. Trestní soudy rovněž přesvědčivě objasnily, proč byla přítomnost obhájce u znaleckého zkoumání nežádoucí, přičemž není obligatorním právem obhájce být takovému zkoumání přítomen, pokud se může s jeho výsledky seznámit a znalce následně u soudu konfrontovat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu