Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3738/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti CARDI, s. r. o., sídlem Lindavská 781/9, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2018 č. j. 27 Cdo 784/2018-1009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 4 Co 112/2017-980 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2016 sp. zn. 23 Co 250/2015, č. j. 23 Co 252/2015-928 a ze dne 10. července 2015 č. j. 23 Co 250/2015-860 a č. j. 23 Co 252/2015-863, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a družstva Družstvo LIBAGRO, sídlem Družstevní 511, Líbeznice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), dále jí bylo zabráněno v realizaci práva na právní pomoc v řízení podle y, bylo zasaženo do práva na projednání věci veřejně a v její přítomnosti podle y a byla porušena rovnost účastníků řízení zakotvená v y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. , č. j. -928, zamítl žalobu pro zmatečnost opřenou o zmatečnostní důvod podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jíž se stěžovatelka (v nalézacím řízení žalovaná) domáhala zrušení usnesení městského soudu ze dne 10. 7. 2015 č. j. -860 a č. j. -863, jimiž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2015 č. j. -813, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (v nalézacím řízení žalobci) částku 600 000 Kč s příslušenstvím a částku 371 766,80 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 12. 10. 2017 č. j. -980 usnesení městského soudu (ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. , č. j. -928) potvrdil. Vrchní soud uvedl, že postup městského soudu, který v nalézacím řízení odvolání stěžovatelky odmítl poté, kdy ani po náležitém poučení stěžovatelka neodstranila vady odvolání a v důsledku toho nebyla věc v odvolacím řízení projednatelná, byl správný, a proto nebyl naplněn důvod zmatečnosti podle , pročež musela být žaloba pro zmatečnost zamítnuta jako nedůvodná (proti usnesení městského soudu č. j. -860). Proti usnesení městského soudu č. j. -863 pak byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta pro nepřípustnost podle , neboť směřovala proti rozhodnutí o nákladech řízení.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. -1009 odmítnuto podle a , neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Stěžovatelka v dovolání sice uvedla, že podle jejího názoru "má být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", avšak žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nevymezila. Mělo-li být dovolání přípustné proto, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění stěžovatelky) Nejvyšší soud odchýlit.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se stručně věnuje okolnostem, za nichž došlo k vydání rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhala žalobou pro zmatečnost. Namítá, že postupem soudů v nalézacím řízení jí byla odňata možnost jednat před soudem a chránit své zájmy. Rovněž nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí o odmítnutí jejího odvolání. Městskému soudu vytýká, že měl místo odmítnutí odvolání zvolit jiný postup, a to přinejmenším s ohledem na zdravotní stav jednatelů stěžovatelky (např. stanovit přiměřenější lhůtu k odstranění vad odvolání, resp. k jeho doplnění nebo vyžádat aktuální lékařské zprávy nebo postupovat podle a ustanovit stěžovatelce zástupce pro řízení).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Hned na úvod Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňuje, když se věnuje převážně pouze rozhodnutí, jímž bylo její odvolání v nalézacím řízení odmítnuto. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že uvedla-li stěžovatelka v dovolání, že podle jejího názoru "má být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", aniž by však vymezila nějakou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro existenci vad.

9. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle , plynou přímo ze zákona ( ). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti ( ), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty ( věta první, ), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn.

, "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Obdobný postoj zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. . Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

10. Nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje ( ; viz i citované stanovisko sp. zn. ), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení vrchního soudu (usnesení ze dne 12. 10. 2017 č. j. -980) a usnesení městského soudu (ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. , č. j. -928) včetně jeho rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelčina odvolání (usnesení ze dne 10. 7. 2015 č. j. -860 a č. j. -863), nepřípustná.

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu