Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 310/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Žáčka, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 2454/2018-373 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 3 Co 195/2015-346, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle násl. d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, přitom vyplývá, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 2. 2017 č. j. -346 potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2015 č. j. -326 a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění městského soudu, že stěžovatel podal dvě žaloby, ve kterých uplatňoval stejná skutková tvrzení lišící se jen ve výši požadovaných částek. K námitce stěžovatele pak vrchní soud uvedl, že otázkou duplicity či souběhu některých nároků při škodě na zdraví plynoucích z zákona , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " ") s ochranou osobnosti podle a 13 se soudní judikatura zabývala již v roce 2004, kdy byla podána stěžovatelova žaloba. Vrchní soud odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.), ve kterém se mimo jiné Ústavní soud zabýval podmínkami vylučujícími souběžné uplatnění nároku tak, že není přípustné, aby se dotčená osoba pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky vzniklé z titulu náhrady škody na zdraví. Z uvedeného vyplývá, že judikatura Ústavního soudu se k otázce souběhu obou nároků v roce 2004 zásadně nelišila od judikatury pozdější. V daném případě ale stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti obsahovala jen neurčitá tvrzení stěžovatele o tom, že škodní událost, od níž své nároky odvozoval, na něm zanechala dlouhodobé - a blíže nespecifikované - psychické následky.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezil žádnou právní otázku zakládající jeho přípustnost, neboť k otázce souběhu nároků na odškodnění škody a nemajetkové újmy na zdraví se Nejvyšší soud vyjádřil již tím, když publikoval rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se však domnívá, že jeho dovolání přípustné bylo, neboť judikatura, na niž se Nejvyšší soud odkazuje, je mimo jiné rozporná s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. Stěžovatel údajný rozpor s judikaturou Ústavního soudu týkající se souběhu nároků na nemajetkovou újmu a škodu při poškození zdraví věcně hlouběji nevysvětluje. I v citovaném nálezu se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že odškodnění podle ochrany poskytované tzv. osobnostním právům se při poškození zdraví - v intencích tehdy platné právní úpravy - použije jen tehdy, nelze-li náhradu škody, zahrnující v sobě zákonem definovaný rozsah nemajetkové újmy, spravedlivě hodnotit jako dostatečnou. Otázkou v daném řízení přitom nebylo, zda se stěžovatel svou žalobu může domáhat též odškodnění nemajetkové újmy podle právní úpravy týkající se osobnostních práv, ale to, zda stěžovatel tvrdil takové okolnosti, aby bylo spravedlivé v jeho případě - v souladu s judikaturou Ústavního soudu - takto postupovat. Stěžovatel však takové okolnosti nenaznačuje ani v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud tedy postupoval správně, odmítl-li stěžovatelovo dovolání pro absenci právní otázky, jež by eventuálně zakládala jeho přípustnost.

8. Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel samostatné námitky v ústavní stížnosti nespecifikuje.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu