Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 129/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Jugy, Dr. h. c., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 VSOL 524/2018-B-92, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2018, č. j. KSBR 26 INS 2308/2009-B-85, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v a d.

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla stěžovateli (vystupujícímu v pozici insolvenčního správce) uložena podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") pořádková pokuta ve výši 10.000 Kč. Důvodem uložení této pokuty bylo nesplnění povinnosti insolvenčního správce, konkrétně pak nepodání řádného návrhu na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Jak dále vyplynulo z napadeného rozhodnutí, stěžovatel byl insolvenčním soudem k podání předmětného návrhu bezúspěšně vyzván celkem třikrát (v únoru, dubnu a květnu 2018).

4. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud uvedl, že stěžovatel "nepodal soudu řádný návrh na udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce [...] Nesplnil tudíž povinnost, která mu byla soudem prvního stupně opakovaně uložena, a jsou proto splněny předpoklady pro uložení pořádkové pokuty dle ustanovení ."

5. Stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadá nyní předkládanou (a značně nepřehlednou) ústavní stížností, v níž mj. hovoří o šikanózním postupu orgánů veřejné moci. Z ústavní stížnosti je nicméně patrné, že se vymezuje rovněž vůči postupu policejních orgánů prošetřujících trestní oznámení, které bylo proti stěžovateli podáno bývalým jednatelem společnosti, na řešení jejíhož úpadku se nyní stěžovatel podílí coby insolvenční správce.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y (dále jen " ") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.

8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v zásadě (a navíc poněkud neurčitě) brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jeho případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.

9. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, projednávaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Toliko stručně lze proto uvést, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními . Podrobně rozvedly, v čem shledaly porušení povinností plynoucích z postavení insolvenčního správce, přičemž opakovanými výzvami a upozorněními daly stěžovateli dostatečný prostor, aby se uložení pořádkové pokuty vyhnul. Přesvědčivě též vyvrátily stěžovatelovu argumentaci odkazující na zdravotní problémy (srov. bod 15 napadeného usnesení vrchního soudu). Podstatnou je rovněž skutečnost, že se - s přihlédnutím k výši uložené pokuty - jedná o tzv. bagatelní záležitost. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případě extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci, k němuž však v nyní projednávané věci zcela jistě nedošlo.

10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu