Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3/19

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem, se sídlem B. Němcové 432, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 10. 2018 č. j. 59 Co 280/2018-358 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 6. 2018 č. j. 0 P 265/2017-335, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 d (dále jen " "), jeho rodičovská práva chráněná článkem 32 y a právo na spravedlivý proces dle y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. 10. 2018 č. j. -358 byl potvrzen napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 6. 2018 č. j. -335, a to ve výroku II., kterým soud prvého stupně zamítl návrh stěžovatele (dále též "otce") na změnu péče z výlučné péče matky na střídavou péči rodičů a ve výroku III., kterým soud prvního stupně zamítl návrh otce na udělení souhlasu se změnou bydliště a školy nezletilých. Výroky I. a IV. rozhodnutí okresního soudu byly zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pro úplnost a srozumitelnost (a tedy i vykonatelnost), změněny tak, že byly nahrazeny komplexní úpravou styku. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednou z hlavních zásad z hlediska péče o nezletilé je stabilita výchovného prostředí, která doposud je i z pohledu dětí v souladu s jejich přáním. Změnou poměrů by muselo jít o takovou skutečnost, která svým významem nebo kvalitou převáží nad stabilitou, což v daném případě není ani otcem tvrzeno. Otec svůj návrh změny rozhodnutí opírá především o aktuálně lepší výchovné podmínky po rekonstrukci původního společného bydliště. Krajský soud poukazuje na to, že bytové podmínky otce podle posledního rozhodnutí o péči o děti nebyly tím, co by mělo vliv, natož rozhodující na tom, že byly nezletilé děti svěřeny do péče matky. Jakkoliv lze otci přiznat dobře míněnou úvahu vytvoření jednoho domova pro nezletilé, v němž by se střídali rodiče, není reálně naplnitelná, jestliže došlo k odluce rodičů, kteří již mají samostatnou vlastní domácnost, na čemž třeba i jeden z nich nemá zájem na daném stavu cokoliv měnit.

3. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, že ze strany obecných soudů nebyla shledána podstatná změna poměrů, která by odůvodňovala změnu soudního rozhodnutí o péči o nezletilé, a domnívá se, že otázka existence podstatné změny poměrů nebyla náležitě zkoumána. Současná forma péče o nezletilé podle stěžovatele nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro jejich zdárný vývoj. Ze strany stěžovatele došlo k provedení stavebních úprav rodinného domu, v němž nezletilí dříve s rodiči bydleli, a je tedy nově dán předpoklad k tomu, aby to byli rodiče, kdo by střídal prostředí, nikoliv nezletilí jako za současného stavu. Tímto dle stěžovatele došlo k vytvoření předpokladu pro rozhodnutí o střídavé péči. Případ, kdy je dětem zachováno jejich původní prostředí a kdy nejsou nuceny přesunovat se od jednoho rodiče ke druhému, je pak dle stěžovatele vůbec nejvhodnějším řešením nastalé odluky rodičů. Proti závěru o rozporu svého návrhu s přáním dítěte stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není patrno, že by nezletilý syn jako celek odmítal střídavou péči, bydlení ve F. (prakticky s oběma rodiči) a docházku do školy ve F. Přání nezletilých nadto dle názoru stěžovatele nebylo náležitě zjištěno. Ani provedení (relativně krátkého) výslechu nezletilého ze strany soudu prvého stupně není zárukou zjištění názoru na nový model bydlení navrhovaný ze strany stěžovatele. Stěžovatel se též domnívá, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda jsou vůbec nezletilí s ohledem ke svému věku schopni posoudit výhody či nevýhody stěžovatelem navrhované formy péče a způsobu bydlení. Obecné soudy měly zasáhnout do stěžovatelova práva na výkon jeho rodičovské odpovědnosti tím, že se ve vztahu k otázce existence podstatné změny poměrů nezabývaly faktem, že byl stěžovatel vyloučen z rozhodování o významných záležitostech svých dětí. Stěžovatel se nadto domnívá, že právní ochranu současně nastoleného výchovného prostředí nelze považovat za legitimní, neboť toto je důsledkem protiprávního jednání matky, která děti před delší dobou přestěhovala z F. do H.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Ústavní soud ve své rozsáhlé judikatuře k otázkám porozchodového uspořádání péče o nezletilé děti vyjádřil, že pro děti i rodiče je velmi důležitým právem být spolu a trávit spolu čas. Současně však též poukázal na velkou důležitost respektování názorů a přání dětí při rozhodování o uspořádání péče o ně.

8. V posuzovaném případě obecné soudy poté, co zjistily názor staršího z obou dětí a posoudily skutkové okolnosti případu, vydaly rozhodnutí, jímž náležitě vysvětlily, proč neshledaly důvody pro změnu péče o děti a respektovaly vyjádřené přání dítěte. Ke stěžovatelem namítanému ústavně nedovolenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, ale ani práv rodičovských tudíž nedošlo.

9. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu