Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4114/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2018 č. j. 0 P 148/2017-156 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 9. 2018 č. j. 15 Co 291/2018-206, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") porušily jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života podle d (dále jen " "), dále porušily právo na péči o děti a jejich výchovu podle y. Současně svým postupem porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle y, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práv Evropské unie. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

2. Okresní soud výše rubrikovaným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí jeho nezletilého syna, spočívající ve svěření nezletilého do střídavé péče rodičů (výrok I.), rozhodl o zvýšení výživného na nezletilého (výrok II.), dále stanovil, že nedoplatek na výživném musí stěžovatel zaplatit k rukám matky nezletilého (výrok III.), matce nezletilého uložil povinnost poukázat nedoplatek na výživném na spořící účet nezletilého (výrok IV.), zamítl návrh matky nezletilého na změnu informační povinnosti vůči stěžovateli (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Proti tomu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu. Výroky II. až IV. změnil tak, že částku, o kterou bylo zvýšeno výživné na nezletilého, uložil stěžovateli hradit na účet stavebního spoření nezletilého a dále uložil, aby dlužné výživné zaplatil stěžovatel na účet stavebního spoření nezletilého.

3. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života a s tím souvisejícího práva na péči o děti a jejich výchovu. Obecné soudy dostatečně nezohlednily, že stěžovatel naplňuje veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být svěřeno dítě do péče. Soudy tak rozhodovaly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého, bez jakékoliv opory ve spise a upřednostnily výlučnou péči matky. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v nesprávném zjištění skutkového stavu, v rozhodování bez podkladů ve skutkových okolnostech a dále v odchýlení se od judikatury Ústavního soudu, kterým soudy porušily princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není další "odvolací soud". Má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je namístě připomenout, že taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 9. 2010).

6. Ústavní soud v tomto konkrétním případě neshledal v postupu obecných soudů ústavně právní pochybení zakládající zásah do základních práv stěžovatele. V posuzované věci bylo rozhodnutí obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilého a podrobně vyložily, z jakých důvodů neshledaly nutnost změny výchovného prostředí. Podrobně odůvodnily také závěr, že nedošlo ke změně poměrů. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezují v právech rodiče, pouze upravují otázku výchovného prostředí nezletilého jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Soudy nezasáhly ani do práva na spravedlivý proces, protože dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. To, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 4. 2018).

7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu