Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2659/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. -695, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017 č. j. -664 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 6. 2017 č. j. -639, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se především podává, že stěžovatel společně s dalšími obžalovanými způsobili České republice - Ministerstvu financí svou trestnou činností škodu v celkové výši 15 930 500 Kč. Jelikož byla poškozená se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, podala proti stěžovateli a dalším obžalovaným žalobu na náhradu škody. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 5. 2014 č. j. znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2014 č. j. stanoveno, že stěžovatel a další žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice náhradu škody ve výši 5 018 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a náhradu nákladů řízení ve výši 430 559 Kč (výrok V).

3. Stěžovatel podal proti výrokům IV a V rozsudku okresního soudu odvolání, přičemž opakovaně a neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl tudíž vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši cca 250 000 Kč, který ani po opakovaných výzvách okresního soudu nezaplatil. Okresní soud proto rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolací řízení se ve vztahu k stěžovateli zastavuje (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud měl za to, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, pročež nebyla naplněna jedna z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu údajných pochybení obecných soudů, jakož i na dle jeho názoru nepřiměřenou výši soudního poplatku, který mu byl vyměřen. Rozporuje tvrzení obecných soudů, že se ještě v průběhu trestního řízení účelově zbavil významného nemovitého majetku, a to především prostřednictvím zúžení společného jmění manželů a následných převodů těchto nemovitostí na své příbuzné. Naopak tvrdí, že v současnosti nevlastní žádný majetek významnější hodnoty a pobírá pouze starobní důchod, v důsledku čehož je pro něj vyměřený soudní poplatek nedosažitelný a brání mu v přístupu k soudu. Stěžovatel dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je projevem přepjatého formalismu. Nakonec stěžovatel poukazuje na údajné vady procesu dokazování a nesrovnalosti v skutkových zjištěních, k nimž dospěly obecné soudy v řízení o žalobě České republiky - Ministerstva financí na náhradu škody.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k ústavní stížností napadeným usnesením krajského a okresního soudu).

6. Ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl Ústavní soud k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom dle citovaného stanoviska nepředstavuje porušení y. Jelikož dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodu absence řádného vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz věta první ve spojení s ), je nutné považovat ústavní stížnost v části, jež směruje proti v záhlaví citovaným usnesením okresního a krajského soudu, za nepřípustnou ve smyslu .

7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle y. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních , dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.

8. Po prostudování obsahu dovolání stěžovatele Ústavní soud shledal, že stěžovatel v něm skutečně nevymezil žádnou právní otázku, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat. Stěžovatel k přípustnosti svého dovolání pouze lakonicky uvedl, že "je jako přípustné podáváno podle ust. , když rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí, přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." V dalších, zdánlivě navazujících pasážích dovolání přitom stěžovatel jenom obsáhle rekapituluje, příp. parafrázuje obsah svého odvolání, rozporuje závěry nižších soudů stran svých majetkových poměrů (resp. stran toho, zda se v průběhu předchozího trestního řízení účelově zbavil významného nemovitého majetku), vyjadřuje svůj nesouhlas s výší žalované částky a poukazuje na řadu jiných nesrovnalostí převážně skutkového charakteru, které se navíc zpravidla netýkají dovoláním napadených usnesení okresního a krajského soudu, nýbrž rozsudku okresního soudu ve věci samé neb dokonce předchozích rozhodnutí trestních soudů. Závěrem je nutno dodat, že v předmětném dovolání není citována žádná judikatura Nejvyššího soudu, která by byla s to podpořit stěžovatelovo tvrzení stran přípustnosti dovolání dle

9. Za tohoto stavu Nejvyšší soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, přistoupil-li k odmítnutí dovolání podle věta první ve spojení s Rovněž odůvodnění napadeného usnesení považuje Ústavní soud za dostatečné (řádné), byť bezpochyby patří k těm stručnějším. Nejvyšší soud v něm srozumitelně a logicky vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k přesvědčení, že stěžovatelovo dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené . Především z ústavního hlediska nelze nic vytknout závěru Nejvyššího soudu, že spatřuje-li stěžovatel "přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že tím myslí jinak než odvolací soud," nejedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dle Napadené usnesení nevykazuje ani známky svévole. O svévoli by se jednalo např. tehdy, pokud by Nejvyšší soud nerespektoval kogentní normu nebo by ji interpretoval způsobem, jenž popírá její podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K takové situaci ovšem nedošlo

10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavní soud zčásti odmítl pro nepřípustnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu