Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1498/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele S. R., právně zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Ruská 42, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 9 To 77/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2018 sp. zn. 1 T 152/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2018, se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného d.

2. Napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 tak, že se stěžovateli podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku nařizuje výkon trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. za trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců). Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Důvodem pro nařízení výkonu podmíněného trestu odnětí svobody byla podle obecných soudů skutečnost, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život a nesplnil podmínky podle § 60a odst. 3 tr. zákona spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle názoru soudů zcela vědomě a bez objektivní příčiny nezávislé na jeho vůli neuhradil škodu trestným činem způsobenou, resp. z celkové škody 3 562 260 Kč hradil jen zcela nepatrnou její část ve výši 56 800 Kč. Soudy nepovažovaly za důvěryhodný slib stěžovatele, že je připraven škodu hradit i nadále, neboť zjistily, že poškozený se domáhal přiznání nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení, kde však stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce proti celému nároku vznesl námitku promlčení. Na základě této námitky pak civilní soud žalobu poškozeného vůči stěžovateli zamítl s tím, že je nárok promlčen a že uplatněná námitka není v rozporu s dobrými mravy.

3. I když její využití je podle názoru obecných soudů v souladu s právem, za které nelze stěžovatele sankcionovat, současně nelze od tohoto procesního úkonu zcela odhlížet, neboť jím je minimálně deklarována skutečná snaha odsouzeného k náhradě škody. Současně vzaly soudy v úvahu, že poslední splátku ve výši 100 Kč stěžovatel zaplatil v dubnu 2017, tj. ještě před koncem zkušební lhůty a že celkem uhradil na náhradě škody ve zkušební lhůtě pouze částku 56 800 Kč. V úhradě náhrady škody přitom stěžovateli nebránily ani žádné nařízené exekuce či výkon rozhodnutí na jeho majetek.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Chybí v nich také řádné odůvodnění a stěžovateli je k tíži přičítána jeho procesní obrana v civilním řízení.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo, a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud v této době nesplnil podmínky, k nimž byl odsuzujícím rozsudkem zavázán, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle a rozhodly o tom, že udělený trest stěžovatel vykoná. I když stěžovateli nebyla uložena povinnost k náhradě škody v adhezním řízení a ani v následně probíhajícím civilním řízení, a jeho nárok tak zůstal pouhou naturální obligací, je nesporné a pro rozhodování soudu v trestním řízení podstatné, že nesplnil podmínku stanovenou v odsuzujícím rozsudku, a proto se ve zkušební době neosvědčil.

7. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2018

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu