Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3959/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 1 To 388/2018-48 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. září 2018 č. j. 0 Nt 112/2018-13, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 2 a 5 a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž žádá, aby se Ústavní soud "vyjádřil" k časové přiměřenosti toho, že soud druhého stupně rozhodl o jeho stížnosti až po dvou měsících.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 9. 2018 č. j. -13 bylo rozhodnuto, že dle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu, se stěžovatel bere do vazby.

3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 11. 2018 č. j. -48 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu.

4. V předmětném trestním řízení je stěžovatel stíhán pro zločin podvodu dle , odst. 4 písm. d) , (dále jen " ").

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel považuje odůvodnění své tzv. koluzní vazby za příliš obecné. Potřeba slyšet určité svědky či spoluobviněné sama o sobě ještě nemůže založit konkrétní skutečnost dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru obviněného. Jak judikoval Ústavní soud ve svém nálezu z 5. 6. 2015

sp. zn.

(N 104/77 SbNU 527), potřebná je konkrétní argumentace ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýza okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky. Kromě toho bylo povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, aby se k nim mohl vyjádřit [nález ze dne 11. 12. 2013

sp. zn.

(N 215/71 SbNU 517], avšak krajský soud, aniž by tak učinil, hovoří v odůvodnění svého rozhodnutí o výslechu osob, o nichž nebyla žádná zmínka jak v návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, tak ani v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

6. Dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když věc byla přidělena soudci dle rozvrhu pracovní pohotovosti, ač dle toho by mělo být rozhodováno pouze ve dnech pracovního klidu, přičemž návrh na vzetí do vazby byl podán ve středu a vazební zasedání proběhlo ve čtvrtek v 8:30 hodin. Odkaz na "pracovní pohotovost" užívaný okresním soudem navíc není dostatečně určitý, aby zaručoval transparentní přidělování soudní agendy.

7. Stěžovatel není rovněž spokojen s tím, že o jeho stížnosti bylo krajským soudem rozhodováno až o necelé dva měsíce po jejím odůvodnění, byť vazební věci mají být řešeny přednostně, s největším urychlením.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [ písm. d) y, ]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví ( a y). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě tzv. koluzní vazby že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.

11. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o vazebním stíhání stěžovatele konkrétními důvody - popsaly vývoj vyšetřování a plánované kroky, které mají být učiněny, a uvedly osoby, které je nutno vyslechnout. Ústavní soud neshledává, že by šlo o situaci podobnou, jako byla řešena ve věci

sp. zn.

, kdy nosné závěry tehdejšího nálezu se ostatně ani primárně netýkaly problematiky koluzní vazby. Obava, že stěžovatel bude jednat koluzně, byla obecnými soudy shledána na základě skutečností, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeny. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. Přiléhavý přitom není ani odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

, který se týkal zejména problematiky oslabování důvodů vazby plynutím času, která s nynějším případem nesouvisí. Pouhá skutečnost, že soud druhého stupně v reakci na stěžovatelovy námitky důvody koluzní vazby rozvedl o něco podrobněji, přitom napadenému rozhodnutí stěží dává charakter překvapivosti.

12. K námitce porušení práva na zákonného soudce lze poukázat na to, že tou se již zabýval krajský soud, přičemž přezkoumal, včetně konkrétního obsahu příslušného rozvrhu práce, jakým způsobem byl soudce rozhodující o vazbě určen, a jeho závěry nevzbuzují pochybnosti o své úplnosti. Z daného rozvrhu práce, jak si Ústavní soud ověřil, nevyplývá, že by v případě vazebního rozhodování mělo být dle rozvrhu pracovní pohotovosti postupováno toliko pouze ve dnech pracovního klidu, jak stěžovatel tvrdí.

13. K žádosti stěžovatele aby se Ústavní soud "vyjádřil" k časové přiměřenosti toho, že soud druhého stupně rozhodl o jeho stížnosti až po dvou měsících, pak nezbývá než konstatovat, že dle písm. d) y Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto u zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí . Jde-li o způsoby, jakými je oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na . Může buď zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Stěžovatel svojí žádostí, aby se Ústavní soud "vyjádřil", však žádný z citovaných druhů zásahu Ústavního soudu nenavrhuje. Tímto jeho požadavkem se tak Ústavní soud nemůže zabývat.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu