Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4265/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukase Wünsche, zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018 sp. zn. 21 Cdo 2324/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. 30 Co 350/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. května 2017 sp. zn. 19 C 383/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní korporace České aerolinie a. s., sídlem Evropská 846/176a, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2017 č. j. -104 zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr stěžovatele u žalované vedlejší účastnice trvá (I. výrok). Výrokem II. pak obvodní soud zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnící stěžovateli je neplatná a III. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že žaloba na určení trvání pracovního poměru z důvodu neplatné výpovědi je zjevně nedůvodná, neboť pracovní poměr stěžovatele skončil uplynutím výpovědní doby. Stěžovatel totiž nepodal včas v zákonné prekluzivní lhůtě podle žalobu na určení neplatnosti výpovědi, proto je třeba na výpověď nahlížet jako na platnou a již není dán prostor k přezkumu její platnosti. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru měla být podána ve lhůtě do 31. 11. 2014 (pozn. Ústavního soudu: v určení posledního dne lhůty pro podání žaloby jde o evidentní chybu v psaní, avšak bez významu pro konečné rozhodnutí). Dne 30. 10. 2014 však stěžovatel podal žalobu na určení trvání pracovního poměru z důvodu neplatné výpovědi, v níž namítal neplatnost rozhodnutí o organizační změně. Návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru stěžovatel učinil až podáním ze dne 21. 1. 2015, tedy zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Také podle městského soudu se stěžovatel neplatnosti výpovědi domáhal až 21. 1. 2015, tedy po lhůtě dané ustanovením . Proto obvodní soud postupoval správně, když žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl a správně také zamítl žalobu ohledně určení trvání pracovního poměru stěžovatele, když takovému určení brání závěr o platném ukončení pracovního poměru, jakož i nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (I. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu totiž podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal příkladmo na svůj rozsudek ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. k obsahově shodné právní úpravě).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nerozporuje, že svou žalobu chybně formuloval, nicméně má za to, že požadavek na správnou formulaci na něj kladený je příliš přísný a je v rozporu s ochranou zaměstnance jako slabší strany.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 (pozn. Ústavní soud vycházel ze zjištění, že ústavní stížnost byla odeslána z datové schránky právní zástupkyně stěžovatele, a tudíž nevyzýval stěžovatele k odstranění vady spočívající v nedoložení speciální plné moci) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem.

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. K věci samé Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, ze stěžovatelova polemika vedená v ústavní stížnosti postrádá hlubší ústavněprávní rozměr. Pracovní právo a sice primárně chrání zaměstnance jako slabší stranu, nicméně na druhou stranu ctí zákonem stanovené postupy, aby tak chránil i jiné právní principy, jako je například princip právní jistoty atp. (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. , podle něhož na základě žaloby na určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru). Podobně sám Ústavní soud například v usnesení ze dne 18. 8. 2017

sp. zn.

(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) akcentoval logický a promyšlený výklad podústavního práva podpořený dlouhodobě ustálenou judikaturou, kdy tehdejší stěžovatelka jako zaměstnankyně nesprávně použila žalobu na určení místo žaloby na plnění. Ve stěžovatelově případě naopak nejde o situaci - když stěžovatel v ústavní stížnosti opak ani nenaznačuje - že by výklad byl do té míry nejednoznačný (srov. k tomu i jen samotný text ) a kladl na stěžovatele například několik duplicitních podmínek či povinností a naopak zaměstnavatel by mohl zůstat zcela pasivní [srov. k tomu například nález

sp. zn.

ze dne 8. 12. 2015 (N 205/79 SbNU 343)].

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu