Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3743/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Smejkala, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 As 121/2018-30, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018, č. j. 62 A 250/2017-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Brně domáhal ochrany před nezákonným zásahem Městského úřadu V., který měl spočívat v jeho nečinnosti. Díky tomu bylo společnosti RODOS kovo, s.r.o. umožněno užívání staveb na v žalobě specifikovaných pozemcích, sousedících s pozemkem stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že sousední pozemky jsou využívány v rozporu se , o územním plánování a stavebním řádu. Provozovna umístěná na sousedních pozemcích obtěžuje rodinu již několik let nadměrným hlukem a zápachem. Stěžovatel má za to, že správní orgán by měl jednat a zajistit užívání stavby v souladu se stavebním zákonem.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že nemůže uložit žalovanému, aby postupoval podle § 134 odst. 5 stavebního zákona a poskytl tímto způsobem stěžovateli ochranu proti tvrzenému zásahu. Stejně tak nemůže žalovanému uložit povinnost zahájit řízení ve smyslu § 126 a násl. stavebního zákona o změně užívání stavby. Tvrzenou nečinností správního orgánu nebyla podle krajského soudu porušena veřejná subjektivní práva stěžovatele. Z toho důvodu krajský soud žalobu zamítl.

Na základě stěžovatelem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a správní žalobu stěžovatele odmítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že krajský soud správně posoudil, že nezahájení správního řízení nemohlo pojmově představovat nezákonný zásah ve smyslu a násl. , neboť se vůbec nejedná o úkon, který by byl způsobilý zasáhnout do práv jednotlivce. V takovém případě však měl soud žalobu odmítnout. Jelikož tak krajský soud neučinil, rozhodl tak Nejvyšší správní soud po předchozím zrušení rozsudku krajského soudu, jak vyplývá z výroku rozsudku stížnostního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti relativně podrobně popsal, jakým způsobem a jak intenzivně se dotýká života jeho rodiny provozování průmyslového objektu na sousedním pozemku. Má přitom za to, že dochází k zásahu do jeho základních práv, garantovaných , , , a d.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy rezignovaly na ochranu jeho práv. Správní soudnictví formalistickým výkladem právních norem ponechalo mimo svoji působnost oblast, kde správní orgány mohou postupovat bez korekce soudní moci. Přitom se jedná o oblast, kde pravidelně dochází k zásahům do práv osob. Argument Nejvyššího správního soudu, podle něhož se stěžovatel může domáhat svých práv občanskoprávní žalobou, nepovažuje stěžovatel za relevantní. Pokud existuje více zákonem daných možností ochrany práv konkrétní osoby, soudy jsou povinny garantovat reálnou existenci všech možností. Ochrana v civilním soudnictví má jinou povahu a soudy budou zčásti posuzovat jiné aspekty, než správní orgány. Civilní soud nebude např. řešit otázku souladu s územním plánem, nebude se zabývat odlišností nové podoby provozu od podoby předchozí apod. Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že výklad obecných soudů není správný.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že tento se zabýval jak povahou žaloby stěžovatele, tak i kontrolou veřejné správy, kdy tato nemá jen podobu vnější, ale též vnitřní, jež se odehrává ze strany nadřízených orgánů. Nejvyššímu správnímu soudu je třeba přisvědčit v tom smyslu, že stěžovatel nemá veřejné subjektivní právo na zahájení správního řízení z moci úřední. Stížnostní soud dále zcela správně poukázal na skutečnost, že v českém právním řádu neexistuje žaloba na ochranu objektivního práva, které se stěžovatel ve své podstatě domáhá.

Z odůvodnění jak Krajského soudu v Brně, tak i Nejvyššího správního soudu se podává, že tyto shodně vyzvedly soukromoprávní aspekt věci, kdy se ve své podstatě jedná o imisní spor. Stěžovateli tak náleží právem aprobovaný způsob obrany před zasahováním do sousedských práv. Viděno z materiálního úhlu pohledu, stěžovatelem zvolený způsob obrany nevyčerpává procesní prostředky, jež jsou mu právním řádem dány k dispozici.

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy žalobou stěžovatele řádně zabývaly a s jeho námitkami se v podstatném vypořádaly. Ústavní soud tak považuje ústavní stížností napadené rozsudky za zcela ústavně konformní.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu