Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1673/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jetonického, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. -1073, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. -765 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. srpna 2014 č. j. -549, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Jmenovitě stěžovatel namítá porušení práv dle , , , , a d (dále jen ""). Dále pak tvrdí, že došlo k porušení a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy současně podle stěžovatele porušily i a 90y (dále jen "").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 160 580 245 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek obvodního soudu. Proti tomu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl. Odmítl ho zčásti pro nepřípustnost dle , (dále jen ""), a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyl stěžovatelem ve lhůtě odstraněny ( ).

3. Stěžovatel ve své rozsáhlé stížnosti poukazuje na "defraudaci podniku RASTRA AG-CZ a. s." a v souvislosti s ní, brojí proti postupu obecných soudů nejen v projednávané věci, ale i v mnoha dalších. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítá, že mu dovolací soud odmítl poskytnout ochranu jeho ústavně zaručených práv. Přičemž argumentace stěžovatele je velmi nepřehledná, bez zjevné systematiky, obsahuje polemiku nejen s napadenými, ale i mnoha jinými rozhodnutími soudů v České republice a obsahuje mnohá osočení soudců všech stupňů soudní soustavy, soudců Ústavního soudu nevyjímaje. Z polemiky se všemi uvedenými rozhodnutími stěžovatel vyvozuje nejen závěry právní, ale i skutkové. Stížnost neudržuje nosné jádro a námitky se nezřídka míjí s pravděpodobným meritem věci.

4. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a došel k závěru, že stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

5. Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999

sp. zn.

, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

6. Pokud stěžovatel brojí proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako vadné, Ústavní soud připomíná následující: K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ). Dovolatele tak stíhá povinnost poukázat na otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tímto způsobem je vymezena přípustnost dovolání. Následně musí dovolatel vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, buďto v čem se odvolací soud odchýlil při řešení dané otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě vyložil, jak by měl dovolací soud danou (dosud nevyřešenou) otázku vyřešit, eventuálně v čem spočívá rozdílnost jeho rozhodování o dané otázce anebo proč by měl dovolací soud danou (již vyřešenou) otázku posoudit jinak. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání, které stěžovatel přiložil ke své stížnosti. Je pak nucen konstatovat, že závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší soud, jsou zcela opodstatněné. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatele je předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikací procesních předpisů, nikoliv porušením základních práv stěžovatele. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda dovolací soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010

sp. zn.

, či ze dne 9. února 2015

sp. zn.

). Takové protiústavní pochybení v projednávané věci nezjistil. Dovolací soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. , ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), není odmítnutí takového dovolání porušením y. Ve zbytku se Nejvyšší soud nemohl dovoláním zabývat, neboť neobsahovalo stanovené náležitosti a v dovolacím řízení tak nemohl pro vady pokračovat. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost shledal v té části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, za zjevně neopodstatněnou.

7. Ze shora citovaného stanoviska Ústavního soudu současně plyne, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. v projednávané věci proti usnesením městského soudu a obvodního soudu) nepřípustná podle . Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, odmítl jako nepřípustnou.

8. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu