Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3161/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti obchodní korporace FIDENTIA s. r. o. se sídlem v Praze 4, U Strže 401/4, zastoupené JUDr. Monikou Šnoblovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 251/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 5548/2017-88, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., in eventum pouze ve slovech "nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek", a ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Tomáše Šatra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

V záhlaví citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. -37, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2017, č. j. -21, ve výroku o povinnosti stěžovatelky doplatit soudní poplatek ve výši 600 Kč a ve výroku o nákladech řízení. Dovolání bylo odmítnuto pro objektivní nepřípustnost podle , na níž podle Nejvyššího soudu nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení v citovaném usnesení městského soudu.

Stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivé projednání věci zaručeného d (dále jen " ") v tom, že Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost její dovolání ve věci výměry soudního poplatku, tedy odmítl spravedlivě posoudit, zda stěžovatelka skutečně měla veřejnou subjektivní povinnost hradit poplatek ve stanovené výši. Obecné soudy podle ní potvrdily, že rozhodování o doměření soudního poplatku záleží na svévoli osoby, jíž je soud právě obsazen; skutečná výše poplatku je tak nepředvídatelná. Vedle odepření spravedlnosti podle stěžovatelky dochází i k majetkovému zatížení dalších osob - žalovaných, jimž se poplatková povinnost uložená žalobci promítne v náhradě nákladů civilního řízení. Spolu s ústavní stížností navrhuje stěžovatelka zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem i nadepsaná ustanovení.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu téhož zákona; avšak zjevně neopodstatněná.

Jak i dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y).

Je přitom v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Právě uvedené platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z jejich povahy, jakož i ze skutečnosti, že mimořádné opravné prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu.

Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání mají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci ( y). Již jen z uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. právě upravující tzv. majetkový census]. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v , aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat jen otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné.

Z rozhodného znění (do 29. 9. 2017) nelze dovozovat, že by bylo myšleno peněžité plnění "ve věci samé", jak stěžovatelka uvádí. Citované ustanovení zapovídá přípustnost dovolání "proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč." Stěžovatelka nicméně nepředkládá alternativní interpretaci, dle které by bylo možné na vyměřený doplatek soudního poplatku nahlížet jako na něco jiného než "peněžité plnění". I kdyby Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že v případě soudního poplatku jde o civilní závazek žalobce, nýbrž o jeho veřejnoprávní subjektivní povinnost (což nečiní), ani tato interpretace by nevyvracela závěr, že stále jde o peněžité plnění v "bagatelní" výši.

Nad rámec uvedeného lze dodat, že pokud zákonodárce upravil znění uvedeného ustanovení tak, že nyní má na mysli "řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč", pak nelze pominout, že zároveň s touto změnou byla do předmětného ustanovení vložena i písmena h) a i), která výslovně zakládají objektivní nepřípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení či soudním poplatku. Přípustnost dovolání proti zde citovanému rozhodnutí odvolacího soudu by proto nebylo možné dovodit ani za dřívější, ani za nyní účinné procesní úpravy.

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odůvodnil v intencích stručně, avšak logicky a srozumitelně; jeho rozhodnutí nijak nevybočuje z jeho dosavadní rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.2017, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. ).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení shora citovaných ustanovení a zákona o soudních poplatcích pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu