Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2443/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, AK se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018 č. j. 35 Co 75/2018-128, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 5 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a položky 22 přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, "Sazebník poplatků", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na přístup k soudu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jiného státního orgánu podle y.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou podanou u obecných soudů domáhala po státu náhrady škody ve výši 251 460 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ke škodě mělo dojít rozhodnutím finančního arbitra, který stěžovatelce uložil povinnost vrátit odčerpané peněžní prostředky ve výši 251 460 Kč, načež soud rozhodl tak, že stěžovatelka povinnost vrátit odčerpané prostředky neměla. Předmětná částka však již byla v mezidobí stěžovatelkou uhrazena. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě stěžovatelky vyhověl a náhradu škody způsobené finančním arbitrem stěžovatelce přiznal, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však změnil vyhovující výrok ve věci samé tak, že žaloba se zamítá (výrok I. napadeného rozsudku), a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II.) a soudní poplatek za odvolání ve výši 13 248 Kč (výrok III.). Povinnost uhradit soudní poplatek za odvolání vznikla stěžovatelce na základě ustanovení ve spojení s , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého je-li odvolatel (v posuzované věci stát) v řízení od soudního poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část protistrana. Výši soudního poplatku vyměřil podle položky 22 bod 1 písm. a) přílohy , o soudních poplatcích (dále jen " ").

3. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti uložené povinnosti uhradit soudní poplatek za odvolání. K ústavní stížnosti připojuje podle návrh na zrušení věta druhá zákona o soudních poplatcích, a položky 22 sazebníku poplatků z důvodu, že citovaná právní úprava "dostala stěžovatelku do pasti", neboť musela hradit soudní poplatek za odvolání, které nepodala. Novelou zákona o soudních poplatcích ( ) byla stanovena povinnost uhradit za návrh na zahájení řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (řízení dříve od soudních poplatků osvobozené) soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Stěžovatelka namítá, že z důvodu opomenutí zákonodárce výslovně upravit i výši soudního poplatku za odvolání v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci, městský soud stěžovatelce soudní poplatek vyměřil podle obecné úpravy pro spory, jejichž předmětem jsou peněžité částky, obsažené v položce 22 bod 1 sazebníku poplatků. Soudní poplatek za odvolání tak ve výsledku dosahuje disproporčně vysoké částky oproti soudnímu poplatku za žalobu. Nepředvídatelnost výše soudního poplatku z důvodu opomenutí zákonodárce je v rozporu s požadavkem právní jistoty, aplikovaná právní úprava proto nesplňuje hledisko zákonnosti, a je tak nepřípustným zásahem do základních práv. Hrozba vysokého poplatku za odvolání by rovněž mohla mít odrazující účinek na potenciální žalobce.

4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s uloženou povinností uhradit soudní poplatek za odvolání ve výši 13 248 Kč. došlo s účinností od 30. 9. 2017 k zavedení poplatkové povinnosti za řízení o náhradě škody nebo jiné újmy podle , které bylo do té doby od soudních poplatků osvobozeno [ zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017]. Podle přechodného ustanovení zmiňované novely (čl. VI ) nicméně platí, že "[n]a řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona". Odvolání v posuzované věci bylo podáno před dnem 30. 9. 2017, městský soud proto pochybil, když aplikoval zákon o soudních poplatcích ve znění po účinnosti citované novely. Jedná se nicméně o čistě podústavní pochybení týkající se akcesorického nákladového výroku, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, namítaná vada proto nedosahuje ústavněprávní úrovně. Ani sporná částka nemohla vzhledem ke své výši jakkoli zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky, nadnárodní bankovní instituce, či jí svým dopadem způsobit omezení přístupu k soudu. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do naříkaných základních práv stěžovatelky nedošlo.

8. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě vůbec neměl být aplikován zákon o soudních poplatcích ve znění po novele č. , námitky stěžovatelky ve vztahu k výkladu citované novely nejsou v posuzovaném případě relevantní. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že v případě dvou myslitelných výkladů zákonného ustanovení je třeba vždy volit ten, který co nejméně zasahuje do základních práv jednotlivců [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Použitím obecné úpravy výměry soudního poplatku za odvolání dle položky 22 bodu 1 sazebníku poplatků na odvolání ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy podle namísto analogické aplikace položky 8a sazebníku poplatků, která upravuje výši poplatku za podání žaloby v řízeních dle , vzniká ničím neodůvodněný, značný nepoměr mezi výší soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a za podání odvolání, což je z pohledu zásahu do práv garantovaných y nepřípustné (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 5. 2018).

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2013).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu