Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3400/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Prof. Ing. Josefa Šímy, Ph.D., zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 21 Cdo 1142/2018-460 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Co 159/2017-427, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vysoké školy ekonomické v Praze, sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak d.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 1. 2016 č. j. -311 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2013 daná stěžovateli vedlejší účastnicí je neplatná (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 69 760 Kč (výrok II.). Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil pouze dvou méně závažných porušení právních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to nevložení posudku vedoucího diplomové práce do ISIS nejméně 3 pracovní dny před konáním obhajoby a nedostavení se na výuku předmětu Ekonomie státních zásahů. V ostatních tvrzených porušeních bylo prokázáno, že se buď nestala, nebo chybělo zavinění, případně byla uložena povinnost, která ukládána být neměla, či nešlo o neomluvenou absenci, nýbrž o překážky na straně zaměstnance.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. -427 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2013 zamítá (výrok I.) a stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 110 416 Kč (výrok II.). Městský soud se neztotožnil především se závěrem obvodního soudu, který učinil v případě jednání stěžovatele, které vedlejší účastnice podřadila pod bod 9) výpovědi ze dne 2. 12. 2013 (neomluvená absence stěžovatele od 7. do 19. 11. 2013, kdy stěžovatel pobýval na zahraniční konferenci ve Spojených státech amerických, aniž by tuto služební cestu vedlejší účastnici oznámil). Stěžovatel cestovní příkaz sice vyplnil a vedlejší účastnici odevzdal, ale učinil tak až těsně před odjezdem dne 6. 11. 2013. Dne 12. 11. 2013 napsal vedoucí katedry stěžovateli e-mail, ve kterém mu sdělil, že vedlejší účastnice tuto zahraniční cestu neschvaluje. Stěžovatel přesto pobyt nepřerušil a do zaměstnání se nevrátil. V důsledku výše uvedené účasti na neschválené zahraniční cestě chyběl stěžovatel na konzultačních hodinách dne 13. 11. 2013, nevykonal přednášku předmětu Ekonomie státních zásahů dne 13. 11. 2013 a rovněž nevedl výuku předmětů Ekonomická propedeutika ve dnech 6. 11. 2013 a 13. 11. 1013. Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u výše popsaného jednání stěžovatele chybí zavinění zaměstnance, a naopak má za to, že je třeba považovat nepřítomnost stěžovatele na pracovišti ve dnech 7. 11. až 19. 11. 2013 za déletrvající neomluvenou absenci zaměstnance, kterou porušil nejen vnitřní předpisy zaměstnavatele, nýbrž jednal i v rozporu s § 42 odst. 1 zák. práce. Městský soud proto dospěl k závěru, že v případě tohoto skutku jde o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které samo o sobě naplňuje důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle . Uvedené jednání stěžovatele tak bez dalšího naplnilo i skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle věta prvá . Vysokou intenzitu porušení povinností zaměstnancem spatřuje městský soud zejména v déletrvající absenci stěžovatele na pracovišti (devět pracovních dnů), v účelovém jednání stěžovatele při vyplnění a odevzdání cestovního příkazu vedoucímu zaměstnanci a v neposlední řadě také ve škodlivém následku jednání stěžovatele pro vedlejší účastnici, která byla nucena po dobu nepřítomnosti stěžovatele zajistit výuku jeho předmětů jinými pedagogy.

4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že shora uvedené závěry městského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud zdůraznil, že ve světle jeho judikatury může být důvodem k výpovědi podle části věty za středníkem každé porušení pracovní povinnosti, tedy i drobné, minimální či málo závažné porušení pracovní povinnosti. V souladu ustálenou rozhodovací praxí je dle dovolacího soudu též závěr městského soudu, že nesouhlas vedlejší účastnice s účastí stěžovatele na zahraniční konferenci nebyl šikanózním výkonem práva vedlejší účastnice. S ohledem na to, že městský soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu shledal, že jednáními vytýkanými ve výpovědi z pracovního poměru pod body 1, 2, 4 a 9 se stěžovatel dopustil porušení pracovní povinnosti, byly v projednávané věci splněny podmínky pro platnou výpověď z pracovního poměru podle i v případě, že by jednání uvedená ve výpovědi pod body 7 (odmítnutí převzetí výuky předmětu Ekonomická propedeutika) a 10 (nedostavení se na výuku předmětu Ekonomie státních zásahů a pověření výukou doktoranda Ing. Mgr. Matěje Gregárka) nebylo možné hodnotit jako porušení pracovních povinností stěžovatele (jak uváděl stěžovatel v dovolání), neboť i tak by byl splněn předpoklad nezbytný k tomu, aby mohl být naplněn výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní povinnosti, která vyplývá z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy že se dopustil nejméně tří porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se Nejvyšší soud a městský soud odmítly zabývat v řízení prokázanou šikanou a diskriminací stěžovatele ve vztahu k porušením uvedeným ve výpovědi. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby soudy jednání vedlejší účastnice, které bylo v rozporu s dobrými mravy, řádně zkoumaly, dospěly by k závěru, že se na vzniklé situaci podílela rozhodující měrou vedlejší účastnice (resp. vedoucí katedry Dr. Zajíček). Zvolený postup soudů naopak ve výsledku uvedené jednání vedlejší účastnice aproboval a porušil tak jednu ze zásad , jíž je ochrana zaměstnance, zvláště pak proti šikaně, nemravnému jednání a diskriminaci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již v řízení před městským a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá jednání, kterého se dopustil, argumentuje však, že bylo způsobeno diskriminačním postojem vedlejší účastnice vůči jeho osobě. Jakkoli stěžovatel toto chování vedlejší účastnice nijak v ústavní stížnosti nespecifikuje, z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel má na mysli např. jeho přestěhování do místnosti pro doktorandy, ukládání povinností mimo rozsah jeho odbornosti, a to v nepřiměřených lhůtách, neobdržení formulářů výkazů evidence práce, přidělení pozice školitele grantového projektu, ke kterému nebyl kompetentní, pozdní uvědomění o termínu přednášek a úkolů, zamítnutí pracovní cesty, či neumožnění výuky předmětu Ekonomie a právo v rámci mimosemestrálního kurzu.

9. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně vyložily a použily , tedy podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby na základě vlastní úvahy a s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu daly pojmu (resp. slovnímu spojení) "závažné porušení povinností" konkrétní obsah. Jakkoli jejich uvážení nesmí obsahovat prvky libovůle, přezkum daného uvážení Ústavním soudem s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu a na skutečnost, že žádné ústavně zaručené základní právo hmotné povahy, které by mělo být při výkladu a použití citovaného ustanovení bráno v potaz, na věc nedopadá, je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů řádného procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významná, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http"//nalus.usoud.cz).

10. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, jak městský soud, tak Nejvyšší soud se otázkou intenzity porušení povinností stěžovatelem podrobně zabývaly, a to včetně stěžovatelem tvrzeného šikanózního jednání vedlejší účastnice, toto tvrzení však dle městského soudu nemůže obstát za situace, kdy sám stěžovatel jednal v tomto případě v příkrém rozporu se i s vnitřními předpisy zaměstnavatele a o schválení své zahraniční cesty nadřízeného ani nepožádal, respektive nepožádal včas a odjel, aniž by vyčkal rozhodnutí zaměstnavatele. Jako zcela nepřípadnou odmítl městský soud úvahu obvodního soudu, který v nesouhlasném rozhodnutí vedoucího katedry o účasti stěžovatele na uvedené konferenci spatřoval šikanózní výkon práva, jemuž není možno poskytovat ochranu na základě , , ve znění platném do 31. 12. 2013. Stěžovatel totiž na neschválenou pracovní cestu odjel ještě dříve, než vedoucí zaměstnanec vůbec mohl o jeho žádosti rozhodnout. Nejvyšší soud tento závěr městského soudu vyhodnotil jako souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí a poukázal na svůj rozsudek ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. a v něm vyjádřený právní názor, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku. Uváděl-li stěžovatel, že cílem nesouhlasu vedlejší účastnice s jeho účastí na konferenci bylo zabránit mu v plnění pracovních úkolů spočívajících v hostování na zahraničních institucích, aby mu to mohlo být vedlejší účastnicí následně vytknuto, vychází dle dovolacího soudu ze skutečnosti, která nebyla v řízení před soudy zjištěna.

11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud i soud dovolací se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces nezjistil.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Josef Fiala, v. r.

předseda senátu