Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3445/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Františka Brychty a 2. Hany Brychtové, obou zastoupených Mgr. Lucií Změlíkovou, advokátkou, sídlem Mariánské náměstí 6, Znojmo, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2018 č. j. 2 As 434/2017-59, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jejich práva podle a odst. d (dále jen " ") a dále také dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad Moravské Budějovice (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 5. 5. 2015 č. j. MUMB/OVUP/7872/2015, sp. zn. Výst-2891/2006-ODSN-No (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), postupem podle , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen "stavební zákon"), "nenařídil" odstranění stavby označené jako "Oplocení mezi pozemky" na pozemku p. č. X v katastrálním území Moravské Budějovice, jejímž vlastníkem byla Bohumila Gregorová (dále jen "vlastník").

3. Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") ze dne 7. 8. 2015 č. j. KUJI 54608/2015, sp. zn. OUP 205/2015-Ko-2, bylo k odvolání stěžovatelů změněno prvostupňové rozhodnutí tak, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí došlo k zúžení okruhu účastníků řízení (vlastníků rozhodnutím dotčeného pozemku), zatímco ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí krajským úřadem potvrzeno.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2017 č. j. -100 zamítl žaloby stěžovatelů směřující proti shora označenému rozhodnutí krajského úřadu.

5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud zejména konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu obstojí (po změně provedené rozhodnutím krajského úřadu v rámci odvolacího řízení) už jen na základě nesporného faktu, že stavba oplocení, ať již měla být ve skutečnosti umístěna přímo na neznatelné hranici mezi pozemky nebo pouze v její blízkosti, byla v průběhu řízení o odstranění stavby (včetně doby do skončení tohoto řízení) stavebníky prokazatelně odstraněna. Geografické umístění stavby, která prokazatelně neexistuje, ve vztahu ke sporné hranici pozemkového vlastnictví stěžovatelů a jejich sousedů je proto zcela nerozhodné a snaha o jeho upřesňování je tedy v samotné své podstatě absurdní. Umístění stavby, a s ním se pojící zákonný požadavek prokázání oprávnění stavebníka k zřízení stavby právě s takovým konkrétním umístěním, může samozřejmě představovat relevantní faktor v řízení o odstranění stavby jedině za nezbytného předpokladu, že taková stavba skutečně ve sporném místě existuje. Celá argumentace stěžovatelů je tudíž lichá již od své základní premisy. Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud zcela dostatečným a v rámci možností (odvisejících od struktury žaloby stěžovatelů) i přehledným způsobem vypořádal veškeré uplatněné žalobní námitky. Rovněž správně identifikoval podstatu věci samé, tj. otázku zjištění existence stavby oplocení v době správního řízení, a správně posoudil její relevanci ve vztahu k zákonnosti a věcné správnosti napadených správních rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem správních orgánů a správních soudů došlo k zásahu do jejich výše uvedených práv. Stěžovatelé uvádějí, že kvůli opakovaným pochybením správních orgánů a správních soudů po dlouhou dobu přetrvává nejistota stěžovatelů ohledně jejich vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelé se proti neoprávněné stavbě bránili podáním ke stavebnímu úřadu a následně všemi dostupnými právními prostředky (odvoláním, správní žalobou, kasační stížností), ale jejich námitky nebyly věcně projednány zejména s poukazem na to, že stavba, o které se řízení vedlo, již fakticky neexistovala. Skutečnost, že vlastníci sousedního pozemku stavbu oplocení odstranili a vzápětí na stejném místě postavili de facto totožnou (byť se nejednalo o stejnou stavbu z hlediska použitého materiálu nebo přesných rozměrů, důsledky pro vlastnické právo stěžovatelů, tj. zabránění v užívání jejich pozemku, však byly v obou případech totožné), veřejné orgány vůbec nebraly v úvahu a námitky stěžovatelů tohoto obsahu odmítaly s tím, že se daného řízení netýkají. Stěžovatelé mají za to, že úřady a soudy za těchto okolností postupovaly striktně formalisticky, když vytrvale odmítaly řešit neoprávněnou stavbu na jejich pozemku se zdůvodněním, že se dané řízení fakticky vede o jiné stavbě. Stěžovatelé se kvůli tomuto postupu po dobu více než osmi let nemohli domoci vyřešení věci neoprávněné stavby na jejich pozemku, čímž bylo ze strany veřejných orgánů soustavně porušováno jejich ústavně zaručené právo vlastnit a nerušeně užívat majetek. Stěžovatelé také uvádějí, že pokud kasační stížnosti stěžovatelů trpěly takovými vadami, jak uvádí Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, že z nich Nejvyšší správní soud nebyl schopen dovodit podstatu argumentů stěžovatelů, měl postupovat dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a stěžovatele vyzvat k odstranění vad. Zamítnutím kasačních stížností bez dalšího bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zakotvené v y, pročež se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

11. Stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému a přezkoumatelnému právnímu závěru, který řádně odůvodnil.

12. Jak případně zdůraznil Nejvyšší správní soud, bylo stěžovatelům opakovaně ze strany správních orgánů i správních soudů vysvětleno, že zákonnost a věcná správnost prvostupňového rozhodnutí se posuzuje s ohledem na důvody, na kterých je takové rozhodnutí postaveno. V nynější věci je tímto důvodem nesporné a náležitě aktuální skutkové zjištění stavebního úřadu, že oplocení, které dříve existovalo v místech nejasného průběhu hranice mezi pozemky p. č. 180/2 a 180/3, existovat přestalo. Již tato okolnost je dostatečným důvodem k vydání rozhodnutí o nenařízení odstranění stavby. Laicky řečeno, nemůže být vydáno rozhodnutí o odstranění něčeho, co již neexistuje, bez ohledu na to, že na stejném místě bylo vybudováno něco jiného (řízení bylo vedeno o odstranění konkrétní stavby, nikoli o právu či povinnosti stavebníků něco někdy postavit). Na tomto závěru správních orgánů a správních soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu