Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4015/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. září 2018 č. j. 60 Co 223/2018-796, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a A. K. a R. P., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, sídlem Vodní 5178, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen " "), neboť je názoru, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. -741 zastavil řízení o svěření A. K. do péče rodičů, jimiž jsou stěžovatelka a vedlejší účastník (I. výrok), rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit A. K. dlužné výživné za období od 22. 8. 2008 do 31. 3. 2018 ve výši 1 038 166 Kč (II. výrok), dále rozhodl o jeho povinnosti k náhradě nákladů ve výši 20 683 Kč České republice (III. výrok), o jeho povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 222 761 Kč (IV. výrok) a o tom, že mezi vedlejším účastníkem a A. K. se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků (V. výrok). Okresní soud o dlužném výživném rozhodoval znovu poté, co výrok jeho předchozího rozhodnutí týkající se dlužného výživného byl zrušen rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015 č. j. -597, na jehož základě však byla po změně rozsudku okresního soudu stanovena měsíční výše výživného pro A. K. (14 000 Kč měsíčně od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 a 18 000 Kč od 1. 9. 2012).

3. svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 č. j. -796, který je napaden ústavní stížností, změnil uvedený rozsudek okresního soudu ze dne 29. 3. 2018 tak, že vedlejší účastník je povinen A. K. zaplatit na dlužném výživném za období od 22. 8. 2008 do 28. 2. 2016 částku 1 017 121 Kč. U jeho povinnosti zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 20 683 Kč změnil lhůtu, v níž tak má vedlejší účastník učinit, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedl, že řízení o výživném pro tehdy nezletilou A. K. bylo zahájeno před účinností , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen " "). Řízení proto vedl podle , , ve znění před jeho novelizací (dále jen " "). Dle neměl žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť šlo o řízení, které bylo možno zahájit i bez návrhu. Současně neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů některému z účastníků. Vedlejší účastník v předchozím období projevoval o dceru A. K. zájem a podílel se na její výchově. Z průběhu řízení nevyplynuly žádné poznatky o tom, že by šlo o šikanózní výkon práva. Vedle důvodů, které vedly k rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, poznamenal, že dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, by odměna za jeden úkon právní služby v dané věci vycházela z tarifní hodnoty 5 000 Kč, a nikoli z částky, ze které vycházel okresní soud.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítla, že rozhodl o náhradě nákladů řízení způsobem, který zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Od roku 2008 stěžovatelka hradí veškeré náklady spojené s výživou své dcery a vedlejší účastník se úhradě výživného všemi možnými prostředky brání. Dle stěžovatelky je nutno zabývat se smyslem , o zvláštních řízeních soudních, podle něhož bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Shodná úprava byla obsažena v Stěžovatelka si v ústavní stížnosti kladla otázku, zda se má dané ustanovení aplikovat i na situaci, kdy jde o peněžitý dluh povinného na výživném.

6. Po celou dobu řízení stěžovatelka nesla náklady na výživu tehdy nezletilé a vynakládala též prostředky na své právní zastoupení v řízení. Ohledně dlužného výživného lze usuzovat na procesní úspěch či neúspěch, přičemž vedlejší účastník úspěšný nebyl. se dle jejího názoru dostatečně nezabýval možností přiznání náhrady nákladů řízení a pouze obecně konstatoval, že nejsou dány okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly. To, že vedlejší účastník projevoval zájem o dceru, nevypovídá nic o jeho postoji k hrazení výživného. Dle stěžovatelky bylo relevantní zkoumat okolnosti týkající se výživného, nikoli vztahu vedlejšího účastníka k dceři, které by mohly mít význam nanejvýš pro otázku péče a styku. Jako důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelka považuje i to, že bylo dlužné výživné stanoveno jako peněžitá povinnost, dále osobní a majetkové poměry účastníků. Nepřiznání náhrady nákladů se jí jeví jako nespravedlivé a v rozhodnutí krajského soudu spatřuje prvky libovůle.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1 y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, jak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. Náhradou nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke kasačnímu rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, byl-li by v procesu výkladu a použití příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn.

(N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].

11. objasnil, že řízení bylo vedeno o výživném vedlejší účastnice, která byla v době zahájení řízení nezletilá, řízení bylo přitom zahájeno před účinností , proto použil ve znění před novelizací (k tomu srov. čl. II odst. 2 ).

12. Ústavní soud konstatuje, že rozhodl o dlužném výživném za dobu od 22. 8. 2008 do 28. 2. 2016 pro vedlejší účastnici, která dne 13. 1. 2014 nabyla zletilosti. Část období, jehož se týkalo dlužné výživné, o němž rozhodoval , se kryje s dobou, kdy vedlejší účastnice byla nezletilá, po druhou část tohoto období byla již zletilá.

13. V dané souvislosti lze poukázat na to, že řízení o určení výživného pro dobu nezletilosti dítěte není řízením sporným [viz nálezy ze dne 19. 2. 2008

sp. zn.

(N 37/48 SbNU 459) a ze dne 23. 1. 2018

sp. zn.

, bod 16.]. Řízení o výživném zletilého dítěte je naopak řízením sporným [viz nález ze dne 13. 10. 2016

sp. zn.

(N 191/83 SbNU 117), bod 12.]. V řízení nesporném a sporném jsou, mimo jiné, účastníci vymezeni dle jiných zákonných ustanovení.

14. S nabytím zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném jsou spojeny některé procesní důsledky. Jak Ústavní soud uvedl ve výše zmíněném nálezu

sp. zn.

, dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilé vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možno řízení o určení výživného konat i bez návrhu. Dalšími procesními důsledky dosažení zletilosti dítěte dle uvedeného nálezu (který v daném ohledu odkazoval na komentář Hrušáková, M. a kol., Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání 2005, Praha: C. H. Beck, s. 382 a násl.) je to, že "v řízení podle ustanovení se může jednat již jen o právech po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za dobu nezletilosti, je třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného."

15. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. , kde uvedl: "Soud, který rozhoduje o nárocích dítěte na výživné v řízení, které sice začalo ještě v době nezletilosti dítěte, ale končí už v době, kdy dítě nabylo zletilosti, rozhodne o jeho nároku na výživné i za dobu zletilosti podle stavu ke dni rozhodování (srov. ). [...] Zletilé dítě se v řízení musí vyjádřit, zda navrhuje v řízení pokračovat proti rodiči, o jehož vyživovací povinnost se dosud jednalo, zda i na dobu po dosažení zletilosti uplatňuje a v jaké výši nárok na výživné (zvýšení výživného). Okruh účastníků je pro část řízení týkající se výživného na dobu po dosažení zletilosti dítěte sice užší o rodiče, vůči kterému návrh zletilého dítěte nesměřuje, avšak [...] ten se řízení dále účastní, protože se v něm rozhoduje i o výživném dítěte za dobu do jeho zletilosti (srov. např. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 9. 1984, Cpj 13/84, které bylo uveřejněno pod pořadovým číslem 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985)." V uvedeném stanovisku se dále uvádí, že překážkou pokračování řízení o výživném dítěte pro dobu jeho zletilosti nemůže být ani rozdílnost v rozhodování o nákladech řízení v případě určování výživného pro dobu nezletilosti [žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu dle (s účinností od 1. 1. 2001 bylo dané ustanovení doplněno o možnost přiznat náhradu nákladů, odůvodňují-li to okolnosti případu; poznámka Ústavního soudu)] a pro dobu zletilosti (o náhradě nákladů řízení se rozhoduje podle jeho výsledku dle ).

16. K účastenství rodiče, proti kterému návrh týkající se výživného nesměřuje, se vyjadřuje též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. 3. 1983 sp. zn. (č. 7/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kde je uvedeno: "S druhým rodičem [soud] jedná jako s účastníkem jen v té části řízení, kde se rozhoduje o výživném za dobu nezletilosti dítěte."

17. Citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a stanovisko sp. zn. vychází z toho, že rodič, proti kterému nesměřuje návrh na přiznání výživného (v posuzované věci tímto rodičem byla stěžovatelka), již nepatří mezi okruh účastníků pro část řízení o výživném pro dobu po nabytí zletilosti dítěte. Z tohoto důvodu se Ústavní soud omezí jen na hodnocení, zda ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení, které se vztahují k té části řízení, v níž se rozhodovalo o výživném za dobu do nabytí zletilosti vedlejší účastnice. V této části řízení byla stěžovatelka účastnicí, což má význam i pro náklady této části řízení. Co se týče části řízení, v níž se rozhodovalo o výživném od nabytí zletilosti vedlejší účastnice, měl být dle citovaných rozhodnutí okruh účastníků řízení užší o stěžovatelku, což má projev i v tom, že v konečném důsledku stěžovatelka nemohla být dotčena rozhodnutím o náhradě nákladů řízení (žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) u té části řízení, kde o ni měl být okruh účastníků užší.

18. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení pro část řízení, která se týká výživného pro dobu do nabytí zletilosti vedlejší účastnice, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

19. Dle platilo, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení. Řízení ve věci péče o nezletilé, v němž se rozhoduje mj. o výživě nezletilých dětí ( ), patřilo mezi řízení, která bylo možno zahájit i bez návrhu ( ).

20. Ústavní soud konstatuje, že na věc použil , který dopadá na rozhodování o výživném nezletilých dětí. V tomto ohledu nelze v rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení vztahujícím se k dlužnému výživnému za dobu nezletilosti vedlejší účastnice spatřovat žádný prvek svévole. Dle základního pravidla obsaženého v nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. Možnost přiznat náhradu nákladů řízení byla v větě za středníkem stanovena jako určitá výjimka z tohoto pravidla pro případ, že takový postup odůvodňují okolnosti případu.

21. objasnil, že neshledal takové okolnosti případu, které by dávaly podklad pro odchýlení se od základního pravidla, dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k náhradě nákladů řízení zdůrazňovala, že v řízení šlo usuzovat na procesní neúspěch vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku lze vyvodit, že nepovažoval samotnou skutečnost, že by v případě rozhodování o výživném či s tím souvisejícím dlužném výživném pro nezletilé dítě bylo možno určit míru procesního úspěchu ve věci, za "okolnost případu" ve smyslu , která by odůvodňovala přiznání nákladů řízení. Z hlediska ústavního práva, a zejména při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení, kde Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, lze takový přístup akceptovat. Z ustanovení zmíněných v bodě 19. jasně vyplývá, že dopadal i na rozhodování o výživě nezletilých dětí. Lze se přitom domnívat, že při rozhodování o výživném je spíše pravidlem, že by bylo možno určit míru procesního úspěchu ve věci, nepůjde tedy o nijak neobvyklý prvek, který by sám o sobě měl představovat "okolnost případu" dávající podklad pro odchýlení se od základního pravidla, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. ve svém rozhodnutí nastínil, co by obecně považoval za okolnosti případu ve smyslu , které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení. Z napadeného rozsudku je patrné, že by těmito okolnostmi byl nezájem vedlejšího účastníka o svou dceru či odmítnutí podílet se na její výchově, případně šikanózní výkon práva. Takové okolnosti však v posuzovaném případě nezjistil. Ústavní soud tak konstatuje, že odůvodnil, jak nahlíží na okolnosti případu zmíněné v , jeho rozhodnutí je tedy dostatečně odůvodněno a netrpí svévolí či extrémním rozporem s principy spravedlnosti. Ke stěžovatelčině argumentaci lze dodat, že z napadeného rozsudku je patrné, že si byl vědom toho, jakými částkami či plněními se na výživě své dcery vedlejší účastník podílel v posuzovaném období, jehož se týkalo rozhodnutí krajského soudu (v některých letech dle krajského soudu přispíval částkami v řádu statisíců korun). Ústavní soud za této situace nevidí důvod zasahovat do úvahy krajského soudu, který ani v tom, jak vedlejší účastník na výživu dcery přispíval, nespatřoval okolnosti případu, které by dle odůvodnily přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků.

23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu