Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3905/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky A. N., zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 10 As 120/2018-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 5 A 197/2014-46 a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. října 2014 č. j. MSP-108/2013-ODSK-OTC/24, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv, vyplývajících z d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka, vystupující pod pseudonymem "A. N." podle § 55 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla v trestní věci, projednávané Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. , v postavení poškozené. Podle rozsudku městského soudu ze dne 30. 5. 2012 se stala obětí zvlášť závažného zločinu znásilnění podle , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) , , ve znění pozdějších předpisů. Za jeho spáchání byli odsouzeni oba obžalovaní (ukrajinské státní příslušnosti) k mnohaletým trestům odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatelce obecné soudy v adhezním řízení přiznaly nárok na náhradu škody v celkové výši 1 305 020 Kč, dále jí pak byla přiznána peněžitá pomoc ve výši 200 000 Kč podle , o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka požadovala po Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") přiznání peněžité pomoci i ve zbývající soudem přiznané výši. Tuto žádost ministerstvo napadeným rozhodnutím zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že podle nemůže poskytnutá pomoc přesáhnout ve svém součtu 200 000 Kč.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Podle jeho odůvodnění nelze dle požadovanou částku stěžovatelce přiznat. Podle je výše maximální pomoci omezena částkou 200 000 Kč, přičemž toto omezení neprolamuje ani druhý odstavec uvedeného ustanovení, který sice zavazuje státní orgány k respektu k výši škody stanovené rozhodnutím soudu, nikoliv však nad rámec zákonného omezení.

4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací městského soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je třeba vykládat jako kogentní právní normu, od níž se není možné výkladem, uvedeným v napadených rozhodnutích, odchýlit. Odstavec 1 uvedeného ustanovení (resp. limity v něm upravené) se dle stěžovatelky uplatní v jiné právní situaci, a sice do okamžiku pravomocného rozhodnutí soudu v adhezním řízení. Po takovém rozhodnutí nestanovil zákonodárce žádné takové limity a naopak zavázal státní orgány k respektování výše škody určené soudem. Stěžovatelka k tomu doplňuje, že učinila maximum k vymožení škody na pachatelích. Je přitom nereálné, že by oba odsouzení mohli ve zbytku výkonu trestu uvedenou škodu nahradit. Poté budou vyhoštěni na Ukrajinu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

6. Následně stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, doručené dne 18. 1. 2019, v němž popsala průběh exekučního řízení proti pachatelům trestné činnosti. Z něj vyplývá, že ze mzdy, kterou dostávají za práci ve výkonu trestu, není možné stěžovatelčin nárok uspokojit. Finanční odměna za práci svářeče, kterou jeden z odsouzených vykonává, je o 11 284 Kč nižší, než průměrná mzda svářeče v České republice. Stěžovatelka klade otázku, proč Česká republika nezajistí za výkon takové práce srovnatelnou odměnu. Pokud by se tak stalo, mohli by odsouzení nahradit jimi způsobenou újmu. Po jejich propuštění (a vyhoštění) již nebude možné nárok uspokojit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá toliko odlišný právní názor na výklad podústavního práva s tím, že nesouhlasí s výkladem, který zaujaly zejména soudy v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu přísluší zasahovat do této oblasti aplikace práva pouze v situacích, kdy lze postup soudů označit za zjevnou svévoli. Tak tomu však v dané věci není.

10. Rozhodující soudy otázku maximální výše tzv. peněžité pomoci obětem trestné činnosti podrobně rozebraly a zaujaly k ní postoj plně souladný s obecně uznávanými výkladovými metodami práva. Pro úplnost lze pouze dodat, že ke stejnému závěru dospěla i výkladová literatura (srov. Gřivna, T. trestných činů: komentář. Praha: C. H. Beck 2014, str. 190 a 191, nebo Durdík, T. trestných činů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, str. 221). Ze zevrubného výkladu tzv. podústavního práva, popsaného v napadených rozhodnutích, dle Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka nemohla ze znění právních předpisů nabýt legitimní očekávání přiznání požadované částky na základě aplikace . Pro podrobnosti lze plně na napadená rozhodnutí odkázat.

11. Z ústavněprávního hlediska lze snad argumentaci doplnit pouze v tom, že ústavní pořádek pomoc obětem trestné činnosti nad rámec y negarantuje. Rovněž tak neupravuje otázku výše odměny za výkon práce ve výkonu trestu odnětí svobody, nota bene k námitce jiné osoby.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu