Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3622/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky R. F., zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti snesením Okresního soudu v Kroměříži č. j. -21 ze dne 6. 9. 2018 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. -60 ze dne 21. 9. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatelky do vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, a to z důvodu tvrzeného porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle d (dále jen "") a práva na spravedlivý proces podle a 38y. Dále namítala porušení , a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že napadenými rozhodnutími byla stěžovatelka vzata do vazby. Tu obecné soudy odůvodnily tím, že bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro ohrožování výchovy dítěte, spočívající v tom, že dítě skrývala, a to i v zahraničí, před otcem, čímž zneužila své rodičovské odpovědnosti, ohrozila vývoj dítěte a porušila rozhodnutí soudů o styku dítěte s otcem. Obecné soudy shledaly jako důvod pro vazbu stěžovatelky skutečnost, že je dáno důvodné podezření, že bude v trestné činnosti pokračovat. Stěžovatelka totiž odmítala sdělit jakékoliv informace o pobytu pohřešovaného nezletilého dítěte, a to jak otci dítěte, tak i příslušným státním orgánům a dítě do zahraničí odvezla přes výslovné rozhodnutí příslušného opatrovnického soudu.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá nezákonný postup vyšetřovacího orgánu v dané trestní věci, podjatost státní zástupkyně Mgr. Petry Duškové, a skutečnost, že čin, který je předmětem obžaloby, dle názoru stěžovatelky není společensky škodlivý. Stěžovatelka dále popisuje, že v průběhu vazebního zasedání soudu přistoupila k jejímu obhájci jmenovaná státní zástupkyně a prolistovala jeho advokátní spis a poté jej vrátila s tím, že neobsahuje žádnéy důležité pro trestní řízení. Stěžovatelka se též domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena presumpce neviny.

4. V průběhu řízení si Ústavní soud vyžádal stanoviska Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, Okresního státního zastupitelství v Kroměříži a Krajského státního zastupitelství v Brně, která poslal stěžovatelce na vědomí s výzvou k vyjádření. Byť i Ústavní soud lhůtu k vyjádření zástupkyni stěžovatelky jedenkrát prodloužil, ta se k nim nikterak nevyjádřila. Pouze stěžovatelka sama požádala o další prodloužení lhůty k vyjádření, jemuž však již Ústavní soud nevyhověl.

5. Ústavní soud neshledal jako potřebné zmíněná vyjádření jednotlivých účastníků k věci rekapitulovat, neboť k podstatě věci nic zásadně nového nepřinesly.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (y). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (y v návaznosti na § 125 trestního řádu).

9. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, z čeho dovozují obavu z opakování trestné činnosti stěžovatelky. Tato odůvodnění neshledal Ústavní soud ani nedostatečným, ani neodůvodněným, ani arbitrárním, proto dospěl k závěru, že pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí, nedošlo do zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces či na osobní svobodu.

10. Námitka stěžovatelky, že státní zástupkyně měla zasáhnout do jejího práva na obhajobu tím, že měla nahlédnout do advokátského spisu jejího předchozího obhájce, není sama o sobě v takto obecné rovině způsobilá zpochybnit celé řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí. Pokud pak jde o stěžovatelčinu námitku, že v řízení vystupovala podjatá státní zástupkyně, ze spisu vyplývá, že právě až v návaznosti na osočení z tohoto skutku (nahlédnutí do spisu obhájce stěžovatelky) se jmenovaná státní zástupkyně vyloučila z úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti vůči stěžovatelce, neboť na ni podala trestní oznámení pro pomluvu, jímž reagovala na toto osočení.

11. K námitce porušením zásady presumpce neviny v napadených rozhodnutích Ústavní soud uvádí, že zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (y), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (y). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny však neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc. I proto pro vážné zásahy do základních práv osob v rámci trestního řízení (jako je vazba, zajištění finančních prostředků či domovní prohlídka) je ze strany soudů třeba uvést argumentaci svědčící o důvodném podezření vůči příslušné osobě, a ta pak nemůže být považována za porušení zásady presumpce neviny. Obecné soudy pečlivě odlišovaly argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaké je v rozhodnutích o vazbě obvyklé a žádoucí.

12. Omezení osobní svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími se s ohledem na výše uvedené v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatelky, která namítala v ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu