Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 103/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Poghose Minasyana, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -35 ze dne 1. 11. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. U stěžovatele ve dnech ve dnech 14. a 15. 2. 2018 proběhla kontrola dle , o kontrole (kontrolní řád), která byla zahájena tím, že tzv. přizvané osoby dle kontrolního řádu u stěžovatele provedly kontrolní jízdu. Té se nezúčastnila kontrolující dle kontrolního řádu, jež dle stěžovatele "vykonávala kontrolu" až "po zastavení stěžovatelova automobilu". Podle stěžovatele kontrolní řád neumožňuje přizvaným osobám, aby samy bez přítomnosti kontrolující zahájily kontrolu, a proto se proti kontrole bránil žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.

2. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl. Uvedl mimo jiné, že přizvané osoby mohou provést kontrolní jízdu, že stěžovatelem tvrzené vady nemohly vůbec do jeho práv zasáhnout a že žaloba by byla důvodná pouze v případě, pokud by se při postupu správního orgánu vyskytly určité "kvalifikované" vady.

3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že za nezákonný zásah lze "považovat i kontrolu, u které kontrolní orgán vybočil ze zákonných mezí méně excesivně, a tedy zásah do právní sféry kontrolované osoby je méně intenzivní", proto bylo dle Nejvyššího správního soudu namístě posoudit, zda kontrola proběhla v souladu se zákonem, což ovšem městský soud učinil. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel dovozuje zásah do svých práv pouze z údajného nedodržení formálních pravidel pro zahájení a provádění kontroly. K tomu Nejvyšší správní soud s odkazem i na rozsudek č. j. -30 ze dne 18. 7. 2018 uvedl, že - ve skutkově obdobných věcech, v nichž jako právní zástupce vystupoval stejný advokát - dospěl k ustálenému závěru, že přizvaná osoba může vykonávat kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné k dosažení účelu kontroly. Důvodem může být například to, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny a byl řádně zjištěn skutkový stav. Přizvané osoby tak mohou provádět i kontrolní jízdu bez účasti kontrolujícího. Závěrem Nejvyšší správní soud uvedl, že přizvané osoby sice musí mít písemné pověření, ale nemusí jít o pověření pro konkrétní kontrolu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s y (dále jen "") a napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "Listina), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě dle a 3y. Podle stěžovatele se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkami.

5. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud "aproboval názor Městského soudu, že existuje pouze a jedině ‚kvalifikovaná' nezákonnost". Argumentuje, proč tento výklad považuje za protiústavní a namítá, že soudu nemohou "podle své libosti hodnotit prizmatem ‚kvalifikovanosti" porušení objektivního práva" a vytvářet tak širší možnosti ingerence státní moci do svobodné sféry jednotlivce.

6. Dále stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud "vůbec nezabýval stěžejní otázkou, zda [...] může kontrolu podle kontrolního řádu zahájit přizvaná osoba" a nevypořádal se s jeho námitkami ohledně výkladu podústavního práva. Rozsudky, na které Nejvyšší správní soud odkazuje, se podle stěžovatele "nevyjadřovaly k podstatě věci, tedy k tomu, zda může přizvaná osoba zahájit kontrolu podle [kontrolního řádu]". Podle stěžovatele jsou argumenty obsažené například v rozsudku č. j. -30 ze dne 18. 7. 2018 "natolik nepřípadné [a směřující] jak proti výkladu jazykovému, tak i systematickému [...] že není možné takové argumenty vůbec akceptovat" a ani není možné na taková rozhodnutí odkazovat. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v kasační stížnosti vyložil, že účel institutu přizvaných osob je jiný, a poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu, na doktrinární názory a podává systematický výklad předmětných ustanovení. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud neposuzoval, zda byla účast přizvaných osob potřebná při konkrétní kontrole a že není zřejmé, jak dospěl k závěru, že kontrolující osoba by byla stěžovateli známa. Uvádí, že nesouhlasí s názorem, že přizvaná osoba nemusí mít pověření ke konkrétní kontrole.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.

8. Stěžovatel nejprve ve své ústavní stížnosti brojí proti názoru, že ochrana by mu mohla být poskytnuta pouze při výskytu "kvalifikované" nezákonnosti. Tato problematika však pro řešení projednávaného případu není relevantní, neboť nosným důvodem napadeného rozhodnutí je to, že přizvané osoby mohly dle kontrolního řádu provést kontrolní jízdu, tedy že postup správního orgánu při kontrole byl v souladu se zákonem. Otázka, jaké intenzity by muselo dosáhnout případné porušení zákona, tudíž nebyla podstatná pro řešení věci; námitkami stěžovatele ohledně této otázky se není třeba zabývat.

9. Dále stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho argumentací, podle níž přizvané osoby nemohou zahájit kontrolu dle kontrolního zákona; argumentaci obsaženou v judikatuře, na níž Nejvyšší správní soud odkázal, podle stěžovatele nelze akceptovat. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou soudy povinny vypořádat se s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá závažnosti těchto argumentů [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 31. 7. 2017, bod 29]. Tato povinnost může být splněna i odkazem na předchozí judikaturu. V projednávané otázce byl stěžovatel odkázán na předchozí rozsudky, od jejichž závěrů Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit, a to i na v rozsudku č. j. -30 ze dne 18. 7. 2018. V něm Nejvyšší správní soud řešil skutkově obdobný případ, v němž prvním z kontrolních úkonů byla kontrolní jízda provedená přizvanými osobami bez kontrolující osoby (bod 11) a vyložil z hlediska jazykového, ale i účelu a záměru zákona (bod 12 a násl.), proč je tento postup v souladu se zákonem - tedy proč mohla být kontrola "zahájena" kontrolní jízdou za účasti přizvaných osob bez kontrolující osoby. Stěžovatel tedy obdržel odpověď na své námitky. O tom, že argumenty v odkazovaném rozsudku nalezl a seznámil se s nimi, ostatně svědčí i to, že je v ústavní stížnosti negativně hodnotí.

10. Z napadeného rozsudku dále lze dovodit, že Nejvyšší správní soud považuje v případech, jako je stěžovatelův, zájem na tom, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny, za typově dostačující pro splnění kritéria potřebnosti toho, aby kontrolní jízdu provedly přizvané osoby. V této situaci nebylo třeba, aby se Nejvyšší správní soud v odůvodnění zabýval specifiky projednávané věci. Stěžovatel navíc netvrdí, že by se jeho věc jakkoliv odlišovala od obdobného případu řešeného v rozsudku č. j. -30 ze dne 18. 7. 2018.

11. Namítá-li stěžovatel, že podle něj by měly mít pověřené osoby pověření pro konkrétní kontrolu, jde pouze o polemiku s výkladem podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu