Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4207/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeny Ledvinkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5050/2017-136 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 18/2017-112 ze dne 22. 2. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. -83 ze dne 11. 10. 2016 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po žalovaném domáhala zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že odvolací soud se neztotožnil se skutkovým a právním názorem soudu prvého stupně o existenci platné půjčky a o jejím následném zániku započtením, avšak v průběhu odvolacího řízení jí nedal poučení ve smyslu (dále též " ") a neupozornil ji na to, že hodlá její nárok posoudit odlišně od právních závěrů nalézacího soudu. Rozhodnutí městského soudu tak pro ni bylo překvapivé. Stěžovatelka rovněž namítla, že soud se nezabýval uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení s odkazem na ustanovení , čímž se dopustil výrazného excesu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud dopustil jakéhokoli excesu. V té souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelce se již v řízení před obvodním soudem dostalo poučení dle , v jehož rámci obvodní soud stěžovatelku vyzval, aby doplnila svá skutková tvrzení o tom, zda, jak a kdy předala žalovanému předmětných 150 000 Kč. Na to, jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelka reagovala podáním, v němž uvedla, že půjčila peníze na základě ústní dohody ve třech částech s tím, že je nerozhodné, zda žalovaný peníze fakticky převzal nebo nikoli. Za této situace tak městský soud rozhodující o odvolání nebyl povinen stěžovatelku dále poučovat, a to i navzdory tomu, že nalézací soud svůj rozsudek na výsledcích zmíněného poučení nezaložil (ač tak učinit měl), ale naopak se rozhodl žalobu zamítnout pro zápočet pohledávek. Za překvapivé tak rozhodnutí městského soudu dle názoru Ústavního soudu pokládat nelze.

K námitce, že nalézací, potažmo odvolací soud se řádně nezabýval uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, nemůže Ústavní soud přihlédnout, neboť tuto výhradu stěžovatelka uplatnila v dovolání vadně. Tvrdila, že se odvolací soud aplikací ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou ale již nijak nepřiblížila, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části zatíženou vadou. Ostatně sama v ústavní stížnosti tvrdí, že v otázce výkladu citovaného zákonného ustanovení není s ohledem na jeho relativní novost konstantní rozhodovací praxe doložitelná. V takovém případě však, z pohledu stěžovatelky, bylo namístě vyjít z jiného předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že předmětná procesní otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a nikoli tvrdit rozpor s ustálenou rozhodovací praxí, kterou vlastně ani nelze doložit. V takovém případě tu žádný rozpor z logiky věci být nemůže. Nejvyšší soud v tomto směru nepochybil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu