Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3781/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti G. S., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. -20, Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2018, č. j. -31, rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 14. 6. 2016, č. j. , ředitelky Dětského domova v Jemnici ze dne 23. 3. 2016, č. j. DD/0289/2016, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. -128, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. 3. 2014, č. j. -98, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 11. 2012, č. j. -71, za účasti Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního soudu v Třebíči, Krajského úřadu Kraje Vysočina a ředitelky Dětského domova v J. jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel byl umístěn v Dětském domově v J. (dále jen "dětský domov"); po nabytí zletilosti pobýval v uvedeném dětském domově jako zletilá nezaopatřená osoba soustavně se připravující na budoucí povolání, a to na základě smlouvy o poskytování plného přímého zaopatření podle , o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2012 (dále jen "zákon o výkonu ústavní výchovy"). Smlouvy o zaopatření byly se stěžovatelem uzavírány vždy na dobu určitou, poslední z nich na období od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012. Dne 18. 9. 2012 podal stěžovatel žádost o uzavření smlouvy o zaopatření, neboť ředitelka dětského domova s ním nesjednala další smlouvu o zaopatření z důvodu porušování sjednaných povinností stěžovatelem.

Stěžovatel podal dne 24. 9. 2012 žalobu o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o zaopatření u Okresního soudu v Třebíči, který ji zamítl rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. -71. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. -98, kterým zrušil rozsudek okresního soudu, řízení ve věci zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k vyřízení dětskému domovu. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná věc nespadá do pravomoci obecných soudů, neboť smlouva o zaopatření má veřejnoprávní charakter. Ke stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. -128, změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že věc bude po právní moci usnesení postoupena ředitelce dětského domova, neboť ta vystupuje při uzavírání smlouvy o zaopatření vůči nezaopatřené osobě jako správní orgán.

Ředitelka dětského domova vydala dne 25. 2. 2016 výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí, na což reagoval stěžovatel tak, že vložil do textu smlouvy o zaopatření, jejíhož uzavření se domáhal, klauzuli, která řešila vypořádání nároků, jež měly vzniknout mezi uplatněným nárokem a rozhodnutím. Usnesením ze dne 18. 3. 2016 rozhodla ředitelka dětského domova podle , , a nepovolila změnu obsahu žádosti o poskytnutí plného přímého zaopatření; rozhodnutím ze dne 23. 3. 2016, č. j. DD/0289/2016, zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí plného přímého zaopatření.

Krajský úřad Kraje Vysočina následně zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil napadená rozhodnutí ředitelky dětského domova, zejména uvedl, že právo stěžovatele na poskytování plného přímého zaopatření je založeno právním úkonem - uzavřením veřejnoprávní smlouvy. Ředitelka dětského domova nemohla stěžovateli vyhovět a smlouvu uzavřít, neboť dosáhl věku 26 let.

Stěžovatel napadl správní rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. -31, zamítl jako nedůvodnou. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. -20. Správní soudy zejména uvedly, že smlouva o poskytování plného přímého zaopatření má veřejnoprávní charakter, stěžovatel se mohl proti nečinnosti ředitelky dětského domova bránit opatřením proti nečinnosti a zásahovou žalobou podle a násl. , což však neučinil - důvod pro zamítnutí žádosti pro dovršení věku 26 let vyplývá ze zákona.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 19. 11. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení svých základních lidských práv a svobod zaručených článkem 33 odst. 2 a d (dále jen "") a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Úmluvy o právech dítěte.

V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména polemizuje se závěry obecných soudů o tom, že smlouva, jejíhož uzavření se stěžovatel domáhal, má veřejnoprávní charakter a že bylo možné se proti nečinnosti ředitelky dětského domova bránit prostředky proti nečinnosti a zásahovou žalobou. V posuzované věci šlo podle stěžovatele o vztah mezi dvěma soukromoprávními subjekty, a proto byla dána pravomoc civilních soudů; rovněž nebylo možné vést správní řízení o návrhu na uzavření smlouvy o zaopatření. Postup orgánů veřejné moci byl podle stěžovatele proměnlivý, formalistický, vzájemně si odporující a nepřesvědčil jej, že procesní právo bylo užito k naplnění práva hmotného. Postupem účastníků řízení bylo rovněž porušeno stěžovatelovo právo na vzdělání, neboť mu bylo upřeno nárokové plnění, které v širším kontextu plyne přímo zd, popř. z mezinárodních smluv.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Argumentace stěžovatele je jen výrazem nesouhlasu s rozhodnutími správního orgánu a obecných soudů; interpretace a aplikace podústavních právních norem však spadá do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádný exces, který by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

Podstatná v posuzované věci je skutečnost, že stěžovatel zvolil na počátku k ochraně svých práv nesprávný nástroj - civilní žalobu. Obecné soudy ústavně konformním výkladem vysvětlily, proč spadá předmětná problematika do správní roviny s následnou možností soudní kontroly ze strany správních soudů, což ostatně stěžovatel využil. Negativní důsledky nesprávně zvoleného procesního nástroje nelze klást k tíži orgánů veřejné moci, nýbrž je nutné hledat určitou odpovědnost u samotného stěžovatele, popř. jeho zástupce, který hájil jeho zájmy již během řízení před civilními soudy.

Dětský domov (jeho ředitelka) může vystupovat jako soukromoprávní subjekt ve vztazích vznikajících v rámci civilního práva, stejně tak má ovšem postavení orgánu veřejné moci s přiznanými pravomocemi, a proto je nutné rozlišovat obě postavení. V posuzované věci obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč v případě procesu uzavírání smlouvy o zaopatření vystupuje ředitelka dětského domova v nadřazeném postavení jako správní orgán - na těchto závěrech není co měnit. Nejvyššímu správnímu soudů proto nelze vyčítat, že poskytl ucelený pohled na danou problematiku, včetně možnosti obrany prostřednictvím tzv. zásahové žaloby podle a násl. , což je naopak nutné kvitovat. Je pravda, že postup ředitelky dětského domova mohl být efektivnější - aby bylo o stěžovatelově návrhu rozhodnuto (negativně nebo s vyústěním v uzavření veřejnoprávní smlouvy) v době, kdy ještě nebyla dána překážka ex lege v podobě dovršení věku 26 let. Tomu se však stěžovatel řádně a včas nebránil, a proto nelze až v této fázi úspěšně namítat nezákonnost postupu ředitelky dětského domova v podobě nečinnosti.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu