Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4117/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2018, č. j. 60 Co 223/2018-796, a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 30 Nc 87/96-741, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a) M. K. a b) A. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovateli bylo napadeným rozsudkem okresního soudu mimo jiné uloženo zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku dnes již zletilé dceři, vedlejší účastnici b), na dlužném výživném za období od roku 2008 částku 1 038 166 Kč. Odvolací soud tento výrok změnil a uložil otci zaplatit dceři za téže období 1 017 121 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Oběma rozsudky bylo dalšími výroky rozhodnuto o dalších povinnostech; z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že směřuje výhradně proti uvedenému výroku o dlužném výživném - v projednávané věci proto netřeba ostatní výroky rekapitulovat.

Stěžovatel ve svém podání upozorňuje na skutečnost, že mu bylo uloženo doplatit dlužné výživné ve značné výši za dlouhé období přesto, že o způsobu péče o dceru nebylo meritorně nikdy rozhodnuto. Následuje popis společného soužití stěžovatele s vedlejší účastnicí a), matkou společné dcery, vedlejší účastnice b), od jejího narození. Řízení o výchově a výživě vedlejší účastnice b), z něhož vzešla i napadená rozhodnutí, bylo k návrhu matky zahájeno v roce 2011 a vedlejší účastnice b) nabyla zletilosti v roce 2014. Na několika konkrétních případech stěžovatel demonstruje, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazními návrhy, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), a napadá také průtahy způsobené nečinností okresního soudu, kterými bylo porušeno jeho právo garantované y.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již měl příležitost se s předmětným opatrovnickým spisem seznámit, když projednával dřívější ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala rovněž proti vyměřenému výživnému a kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 9. 8. 2016,

sp. zn.

. Od závěrů tehdy učiněných nemá nyní Ústavní soud důvod se odchýlit, neboť nenastaly podstatné změny v rozhodných okolnostech.

Na rozdíl od uvedené dřívější ústavní stížnosti, v níž stěžovatelova argumentace směřovala vůči skutkovým zjištěním jeho nadstandardní životní úrovně (stěžovatel v nynější ústavní stížnosti již nerozporuje, že mu jeho majetkové příjmy umožňovaly a umožňují hradit tak vysoké výživné, jak stanovily obecné soudy), zaměřuje se nyní stěžovatel na otázku (ne)započtení jednotlivých plnění ve prospěch dcery v průběhu rozhodného období (věcný dar, hotovost 560 000 Kč k rukám matky, stavební spoření, vybavení dceřina pokoje, koníčky, dovolené) vůči stanovenému dlužnému výživnému. Polemizuje přitom se závěry obecných soudů a v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již předložil obecným soudům a s nimiž se soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly (viz zejména rozsudek odvolacího soudu v bodech 7-25). Námitky směřující proti tvrzenému nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci (zejména počátek časového období, za něž je dlužné výživné dceři stěžovatele přiznáno) a jiným vadám dokazování se opakují a Ústavní soud je již vypořádal v citovaném usnesení

sp. zn.

(viz body 14-17); není důvodu jeho závěry na tomto místě opakovat. Jinou relevantní ústavněprávní argumentaci vztahující se k případu stěžovatele ústavní stížnost neobsahuje.

Právo na spravedlivý proces ve smyslu d, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená právo na výsledek řízení. Jeho smyslem je garance rovnosti zbraní, nestrannosti a nezávislosti rozhodujícího soudce a další procesní záruky, které zajišťují stranám sporu (účastníkům nesporného řízení) rovnocenný prostor k uplatnění jejich tvrzení a důkazních návrhů. Soud však není povinen každý důkazní návrh provést, jak už Ústavní soud stěžovatele upozornil v citovaném usnesení

sp. zn.

.

Ústavní soud není další odvolací instancí, čehož si je stěžovatel podle vlastních slov vědom. Pokud obecný soud uvedeným požadavkům spravedlivého procesu dostojí a respektuje přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu y a nejlepší zájem dítěte podle Úmluvy o právech dítěte), Ústavnímu soudu nezbývá prostor do jeho rozhodovací činnosti zasahovat. Posuzuje se spravedlivost řízení jako celku, takže uvádí-li stěžovatel sám, že chyby v dokazování nalézacího soudu napravil odvolací soud, pak řízení jako celku nelze nic vytknout. Nadto ne každá procesní vada je způsobilá porušení základních práv jednotlivce, protože nemusí mít nutně vliv na výsledek řízení.

Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2011,

sp. zn.

, a ze dne 25. 9. 2007,

sp. zn.

, jsou nepřiléhavé pro skutkovou (a v druhém případě i právní) odlišnost a nemohou na tomto rozhodnutí nic změnit. V prvním případě Ústavní soud shledal, že z rozhodnutí o změně péče o dítě nelze implicitně dovozovat také změnu vyživovací povinnosti (co do změny oprávněné, nově pečující osoby), nebyla-li výslovně upravena. Druhý citovaný nález se skutkově i právně týká naprosto odlišné věci, v níž plénum rozhodovalo o obchodní věci a změně právního názoru Nejvyššího soudu, který zpravidla není příslušný k projednávání opatrovnických řízení (jako v nynější věci).

Námitky týkající se průtahů v řízení Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, neboť k jejich projednání je třeba vyčerpat v souladu s opravné prostředky, kterým je podle judikatury Ústavního soudu postup podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Stěžovatel neuvedl, že by uvedeného postupu využil; Ústavní soud se tak nemohl jeho námitkou stran průtahů v řízení zabývat.

Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti týkající se opatrovnických věcí vyřizuje Ústavní soud přednostně, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele bez prodlení a nebylo tak nutno rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně. Tento akcesorický návrh Ústavní soud neshledal důvodným, jak patrno z osudu ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu