Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2581/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bernarda Pospěcha, zastoupeného JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2018 č. j. 9 Co 955/2017-71 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. srpna 2017 č. j. 34 EXE 4122/2016-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Lydie Perutkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) zamítnut návrh stěžovatele (jako povinného) na odklad exekuce, kterou provádí soudní exekutor JUDr. Jiří Trojanovský, LL.M., pod sp. zn. 102 EX 00292/16, na základě pověření okresního soudu ze dne 27. 12. 2016 č. j. -22 (výrok I), a zamítnut jím byl i stěžovatelův návrh na spojení exekučních řízení vedených soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., pod sp. zn. 102 EX 00250/16, 102 EX 00226/16 a 102 EX 00292/16 (výrok II). K návrhu na spojení shora označených exekucí okresní soud uvedl, že o něm není povolán rozhodovat, neboť nejde o případ předpokládaný ustanovením , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen "e. ř."), ale že nastalou situaci je třeba posoudit podle e. ř., v níž je oprávněn rozhodovat soudní exekutor ( e. ř.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil, a směřovalo-li odvolání proti jeho výroku II, krajský soud je jako nepřípustné podle (dále jen " ") ve spojení s e. ř. odmítl.

II.

Stěžovatelova argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že ke dni 1. 1. 2013 nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená a že do té doby nebylo spojování exekučních řízení výslovně upraveno, a tak bylo třeba postupovat podle ve spojení s e. ř. Nová právní úprava pak dle stěžovatele rozlišuje dva druhy spojování exekučních řízení - zákonné a návrhové. Zákonné spojování je upraveno v e. ř., přičemž ke spojení dochází "automaticky", aniž by bylo nutné vydat usnesení o spojení příslušných exekučních řízení. Stěžovatel je názoru, že tato úprava dopadá na jeho případ, ovšem krajský i okresní soud ji zcela ignorovaly.

5. V postupu uvedených soudů stěžovatel spatřuje "nespravedlivé řízení", neboť dochází "k ochraně obohacení" soudního exekutora na jeho úkor, resp. "k likvidaci" jeho právní ochrany. Daný postup má být v rozporu se zmíněnou novelou, kterou chtěl zákonodárce umocnit práva povinných proti účelovému "řetězení" exekucí, resp. proti vzniku finančních výloh účtovaných povinným a přehnanému obohacování soudních exekutorů. Podle stěžovatele jde o závažné neodůvodněné vybočení ze standardu soudní praxí ustáleného postupu a o porušení zásady "legitimního očekávání výsledku řízení".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

7. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku II usnesení okresního soudu, tj. proti rozhodnutí o návrhu na spojení exekučních řízení, ústavní stížnost byla dle všeho podána opožděně, neboť stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti zjevně odvozuje od doručení napadeného usnesení krajského soudu, ačkoliv v tomto případě odvolání nepředstavovalo procesní prostředek, který by zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval [pozn.: Ústavní soud v tomto ohledu musí vycházet z napadeného usnesení krajského soudu, neboť jeho ústavnost se stěžovateli nepodařilo zpochybnit (viz sub 10)]. Bylo však třeba přihlédnout k dílem nesprávnému poučení okresního soudu o tom, že odvolání proti jeho usnesení, jež bylo napadeno touto ústavní stížností, přípustné je, ačkoliv bylo přípustné pouze proti rozhodnutí obsaženému ve výroku I (o návrhu na odklad exekuce).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí jako celku, nicméně ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci jak ve vztahu k rozhodnutí okresního a potažmo krajského soudu ve věci stěžovatelova návrhu na odklad exekuce, tak ani ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o návrhu na spojení exekučních řízení. Vzhledem k tomu, že není z ústavní stížnosti patrno, z jakého důvodu mělo v tomto bodě dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává (a Ústavnímu soudu to prima facie není zřejmé ani jinak), nelze ji v této části považovat za návrh jakkoliv opodstatněný.

11. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku II usnesení okresního soudu, stěžovatel namítl, že uvedený soud nerespektoval platnou právní úpravu, resp. že vybočil ze standardu soudní praxí ustáleného postupu; poukázal přitom na § 37 odst. 3 e. ř. s argumentem, že ke spojení zmíněných exekucí dochází u soudního exekutora ex lege. Jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, okresní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o spojení exekučních řízení exekučním soudem stanovené v § 37 odst. 4 e. ř. Stěžovatelova argumentace se tak míjí s rozhodovacími důvody, a tudíž není zřejmé, v jakém konkrétním ohledu měla být úvaha okresního soudu vadná (natož pak z hlediska ústavnosti). Tato skutečnost odůvodňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti i v této její části. Možno dodat, že stěžovatel ústavní stížností napadá toliko procesní rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, ačkoliv poškozen by mohl být až za předpokladu, že by se daný (eventuálně vadný) postup promítl do rozhodnutí o nákladech řízení, resp. exekuce.

12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu