Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3248/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Šišpely a Radomily Šišpelové, zastoupených Mgr. Janem Pokorným, advokátem, se sídlem Pernerova 293/11, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. KSPH 61 INS 30835/2015-B-92 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018 č. j. KSPH 61 INS 30835/2015 4 VSPH 956/2018-B-98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a práva na ochranu vlastnictví, plynoucí z článku 11 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů (dlužníků) na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal insolvenčnímu správci Záveská a spol. v.o.s. (dále jen "správce") nakládat s majetkovou podstatou, tedy ani ji žádným způsobem nezpeněžovat. V odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že usnesením ze dne 30. 5. 2016 (A-34) zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením a že usnesením ze dne 7. 3. 2017 (B-33) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2017 sp. zn. (B-48) neschválil oddlužení dlužníků a na jejich majetek prohlásil konkurs. Dne 18. 6. 2018 (B-91) podali dlužníci návrh na nařízení předběžného opatření, jež zdůvodňovali tím, že od počátku insolvenčního řízení zpochybňují nárok přihlášeného věřitele MB Finance group, s.r.o. a rozvedli důvody svého nesouhlasu s jeho přihlášenou pohledávkou. Krajský soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl z důvodu, že po zjištění úpadku dlužníka nelze nařídit předběžné opatření podle a (dále jen " "), neboť takové předběžné opatření lze nařídit jen do rozhodnutí o úpadku. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozhodnutí krajského soudu svým stěžovateli napadeným usnesením potvrdil.

3. Vrchní soud jako odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu nejprve ověřil, že o úpadku dlužníků bylo rozhodnuto usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. 5. 2016 (A 34), a v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že je správný závěr krajského soudu, že po rozhodnutí o úpadku dlužníků již nelze nařídit předběžné opatření podle , nebo , jejichž smyslem je - jen do rozhodnutí o úpadku dlužníka - zabránit dlužníku v neoprávněné dispozici s majetkovou podstatou, a nikoliv - po zjištění úpadku dlužníka - bránit insolvenčnímu správci v jeho dispozičních oprávněních. Vrchní soud poté vysvětlil, že správce není účastníkem insolvenčního řízení a že již proto přiměřená aplikace ustanovení nebo aplikace týkající se institutu předběžného opatření je vůči němu v insolvenčním řízení samém vyloučena. Insolvenční správce je zvláštním procesním subjektem, který má postavení účastníka řízení jen tam, kde je rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Legitimace k podávání příslušných návrhů a opravných prostředků proti rozhodnutím insolvenčního soudu mu jinak přísluší jen v rozsahu, ve kterém mu ji (ať již výslovně, nebo ve vazbě na povahu věci) přiznává. Navíc podstatou prohlášeného konkursu je zpeněžení majetkové podstaty, čímž se rozumí převedení veškerého majetku na peníze za účelem uspokojení věřitelů ( ). Zpeněžení majetkové podstaty správcem tedy není žádným způsobem závislé na tom, zda byla některá z přihlášených pohledávek popřena, či je dosud sporná, a nemá žádnou souvislost se subjektivním přesvědčením stěžovatelů o nepoctivosti jednání věřitele MB Finance group, s.r.o.

4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti podrobně opakují svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že byť bylo insolvenční řízení započato formálně správně, stěžovatelé od počátku upozorňují na nekalé jednání MB Finance, které bylo právě podkladem pro zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční řízení tak velmi pravděpodobně stojí na protiprávních základech. V letech 2010 - 2011 bylo mezi stěžovatelem a MB Finance uzavřeno několik smluv o půjčkách, které byly různě měněny a poté stvrzeny exekutorským zápisem. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že z nich věřitel a exekutor vylákali další exekutorský zápis, který však není podložen existujícím závazkem. Na základě prvního exekutorského zápisu (sp. zn. 154 EZ 016/2011) byla dne 2. 11. 2012 Okresním soudem v Mladé Boleslavi nařízena exekuce. Ve dnech 5. - 7. 11. 2012 došlo k obstavení účtů stěžovatele. Stěžovateli se podařilo vyřídit usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi vydané dne 27. 7. 2016 pod sp. zn. , jímž byla zastavena "podvodná" exekuce. Avšak v té době již došlo k zahájení insolvenčního řízení. V jeho rámci se stěžovatelé pokoušeli domoci vydání předběžného opatření, aby zachránili svůj poslední majetek pro případ, že by byla policií a soudem dovozena trestní odpovědnost exekutora. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že insolvenční řízení bylo zahájeno v důsledku podvodného jednání a jako takové nemůže být vedeno legitimně a odkazují na probíhající trestní řízení vůči již zmíněnému exekutorovi. Stěžovatelé se domnívají, že nebýt exekuce, která byla posléze zastavena, insolvenční řízení by nebylo nikdy zahájeno a stěžovatelé by nepřišli o svůj veškerý majetek. V řízení o předběžném opatření se dlužníci domáhali dočasné ochrany svého vlastnického práva k poslednímu hodnotnému majetku s odkazem na protiprávní stav, který by neměl požívat ochrany, ale soudy o takovém návrhu odmítly rozhodnout pro nedostatek procesních podmínek, čímž podle názoru stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé připouštějí, že jednají v řízení neobratně a žádají Ústavní soud o učinění vhodných opatření k odvrácení škoda, která jim za současné situace v insolvenčním řízení hrozí.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve vztahu ke své žádosti o vydání předběžného opatření v průběhu insolvenčního řízení.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince právě oněmi napadenými soudními rozhodnutími.

8. Ústavní soud nepřehlédl, že v dané věci probíhá vyšetřování ve věci stěžovatelů a nemá ani důvod zpochybňovat pocit nespravedlnosti, který stěžovatelům vznikl ze sporného exekutorského zápisu. Na druhou stranu však není oprávněn aktivně zasahovat do soudního či insolvenčních řízení, aby činil předběžná opatření k zabránění vzniku škod. Pravomocí Ústavního soudu je rušit soudní rozhodnutí, pokud zasahují do základních práv stěžovatelů. V řízení, které aktuálně na základě ústavní stížnosti stěžovatelů před Ústavním soudem probíhá, je tak Ústavní soud oprávněn pouze přezkoumat ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů o návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření. Zamítavé rozhodnutí obecných soudů v této věci se však opírá o zákon a vyhověním návrhu stěžovatelů by soudy překročily svá zákonná oprávnění, proto Ústavní soud nemůže shledat, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů. Jinými, stěžovateli popsanými širšími okolnostmi případu, nepřísluší Ústavnímu soudu se v tomto řízení zahájeném stěžovateli ve vztahu k napadeným rozhodnutím o předběžném opatření zabývat.

9. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že mu nezbývá než jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu