Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4222/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ELMO-PLAST a. s., se sídlem Alojzov 171, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 9 To 371/2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 9. 8. 2018 č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle y.

2. Usnesením policejního orgánu ze dne 9. 8. 2016 č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080 (dále jen "usnesení o zajištění") bylo policejním orgánem v rámci prověřování před zahájením trestního stíhání rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky až do výše 56.352.813 Kč, jako náhradní hodnoty. Stěžovatelka podala dne 20. 6. 2018 k dozorovému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce") žádost o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu (dále jen "žádost o omezení zajištění"), ve které žádala o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu v částce 17.164.813 Kč, neboť zajištění v tomto rozsahu není třeba. O žádosti o omezení zajištění bylo po předchozím souhlasu státního zástupce ze dne 24. 7. 2018 č. j. 2 KZV 26/2017-462 rozhodnuto policejním orgánem podle ustanovení § 79f odst. 1 trestního řádu usnesením ze dne 9. 8. 2018 č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080 tak, že policejní orgán rozhodl o omezení zajištění na účtu v částce 1.008.353,69 Kč, přičemž částku ve výši 55.344.459,31 Kč ponechal na účtu nadále zajištěnou. S ohledem na skutečnost, že žádosti o omezení zajištění nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení vyhověno, resp. bylo vyhověno pouze částečně v rozsahu 1.008.353,69 Kč, podal stěžovatel dne 16. 8. 2018 proti citovanému rozhodnutí policejního orgánu stížnost. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. stížnost podle ustanovení § 148 odst. l písm. c) trestního řádu zamítl. Bližší obsah napadených usnesení je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.

II. Argumentace stěžovatele

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle argumentuje proti samotné podstatě trestného stíhání s tím, že rozporuje, že by se snad měla dopustit trestného činu, z nějž je obviněna. K tomu uvádí, že dle policejního orgánu měla být všechna čtyři předmětná zdanitelná plnění mezi ní a tuzemskými dodavateli fiktivní, přičemž si měl předmětné stroje pořídit sám v zahraničí. Policejní orgán má v této souvislosti za to, že stěžovatelka vykázala nároky na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění od tuzemských dodavatelů neoprávněně a škodou má být právě částka odpovídající vykázaným nárokům na odpočet daně. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie označuje jako podvod na dani z přidané hodnoty situace, v nichž jeden z účastníků obchodních vztahů neodvede vybranou daň z přidané hodnoty a další si odečte. Policejní orgán své tvrzení o tom, že daň byla uhrazena v nižší výši, než uhrazena být měla, podle stěžovatele neodůvodnil a pominul podklady k dani svědčící o tom, že daň z přidané hodnoty byla v celé výši přiznána.

4. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud v zásadě pouze zopakoval podstatu trestního stíhání, dostatečně se však nevypořádal s důkazy a tvrzeními, které stěžovatelka ve stížnosti uplatnila vůči podezření z páchání trestné činnosti a opětovně vysvětlila, proč se domnívá, že je jeho trestní stíhání nedůvodné a nelogické. Dále tvrdí, že České republice nevznikla v souvislosti s nákupem předmětných strojů škoda na dani z přidané hodnoty ve výši 16.156.459,31 Kč, resp. dostupné podklady k dani podle ní prokazují, že daň v tomto rozsahu byla přiznána a škoda nevznikla.

5. Stěžovatelka se domnívá, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a proto je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s d. Další porušení pak spatřuje v tom, že se soud dostatečně nezabýval jejími tvrzeními a uplatněnými důkazy.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d) y, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

(N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001,

(N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005,

(N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004,

(N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005,

(N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005,

(N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006,

(N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006,

(N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2012,

ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i y. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

12. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že i tímto přísnějším pohledem provedené zajištění obstojí.

13. K námitce stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí se sice kuse, ale přesto dostatečně vypořádává s namítanými argumenty. Vysvětluje, v čem spočívá podstata trestního obvinění stěžovatelky a dalších spoluobviněných, a zabývá se též úvahou o délce provedeného zajištění.

14. Ohledně postupu dalších orgánů činných v trestním řízení lze poukázat i na to, že v případě, že stěžovatelka namítala nesoulad ve výši škody dle usnesení o zajištění a usnesení o zahájení trestního stíhání, policejní orgán tento rozpor uznal a zajištění peněžních prostředků na účtu o částku ve výši 1.008.353,69 Kč omezil.

15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu