Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3847/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Bartákové, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. 5 As 53/2017-71 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11 2016 č. j. 9 A 62/2013-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a princip rovnosti všech vlastníků, plynoucí z a 11 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 4, odboru stavebního ze dne 27. 8.2012 sp. zn. P4/087864/10/0ST/KOUB, č. j. P4/070615/12/0ST/KOUB, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. S-MHMP 1523845/2012/OST /Ca, zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. J. -88, zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. -71 zamítnuta. Stěžovatelka ke kasační stížnosti předložila k důkazu fotodokumentaci. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že její provedení k důkazu by v řízení o kasační stížnosti bylo nadbytečné, neboť sutkový stav byl dostatečně zjištěn již městským soudem a správními orgány a jejich spisový materiál poskytuje dostatečný podklad pro rozhodování ve věci.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení právní otázky městským soudem, spočívajícím v tom, že byl ve věci aplikován nesprávný právní předpis, a to konkrétně hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze. Stěžovatelka dále namítá, že soud nesprávně vyložil právní předpis, konkrétně pak nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyložil ustanovení této vyhlášky. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s názorem, že změna stavby nepochybně ovlivňuje pohodu bydlení souseda a jeho rodiny nejméně v užívání zahrady k odpočinku, a to bez ohledu na to, zda zahrada bude v budoucnu zastavěna či nikoli. Podle stěžovatelky je tento právní závěr soudu zcela obecný, jednak je ohledně výkladu zastaralého pojmu "pohody bydlení" nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správní soudu, stejně jako je nesprávná, obecná a neurčitá úvaha o možném budoucím zastavění území. Stěžovatelka si myslí, že nedochází k umístění stavby na další (část) pozemku, ale toliko ke změně stavby se zachováním jejího půdorysu, tudíž není žádným způsoben dotčen urbanistický a architektonický charakter prostředí. Podle stěžovatelky je nesprávná i úvaha soudu, že je nutné uvažovat o budoucí možné změně limitu zastavěnosti, neboť vždy je nutné vycházet z daného stavu. Stěžovatelka namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková východiska správního orgánu nemají oporu ve spisech. Dále uvádí, že žádnou terasu nezbudovala. Vady řízení spatřuje v tom, že se jejími námitkami soudy ani správní orgány dostatečně nezabývaly. Rozhodnutí krajského soudu pak považuje za nepřezkoumatelné a se závěrem Nejvyššího správního soudu, že stavba nebyla nikdy ohlášena, nesouhlasí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatelka jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu.

8. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny argumenty nedosahují ústavního rozměru, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu