Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3658/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdeňka Kvídy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 122/2018-281, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práv ve smyslu , a a 3 d a y.

Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se s tvrzením o zásahu do jeho práva na ochranu soukromí domáhal omluv a finančního zadostiučinění za výroky učiněné žalovanými v dopisu odeslanému starostce obce D. jménem Místní organizace ČSSD v D. Do jeho práv mělo být zasaženo stížností žalovaných na krádež elektrické energie z jeho strany a na jeho nedovolené podnikání, které označili za trestnou činnost. Krajský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. 1. 2016 č. j. -222 zamítl žalobu, aby žalovaní zaslali na adresu stěžovatele vlastnoručně signovaný doporučený dopis ve znění uvedeném ve výroku, dále zamítl žalobu, aby mu žalovaní zaplatili náhradu nemajetkové újmy, a to každý částku 50 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. -261 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, který vázán názorem odvolacího soudu, se zabýval především otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaní z titulu svých funkcí (první žalovaný jako místopředseda, druhý žalovaný jako předseda této místní organizace) zaslali předmětný dopis v rámci výkonu svých funkcí ve výboru Místní organizace ČSSD. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že žalovaní při napsání dopisu nejednali jako soukromé fyzické osoby, ale jako funkcionáři výboru Místní organizace ČSSD v D. Dospěl proto k závěru, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle věty první , neboť nenaplňovalo předpoklady vymezené v ustanovení

Stěžovatel se závěrem dovolacího soudu nesouhlasí a namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto formalisticky bez řádného posouzení jeho obsahu. Je přesvědčen, že jím podané dovolání obsahovalo všechny náležitosti podle ustanovení Uvádí, že v dovolání jasně vymezil otázku hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Touto otázkou byla otázka věcné legitimace, tj. otázka, kdo je za daných skutkových okolností odpovědný za porušení práva na ochranu osobnosti stěžovatele, tj. zda žalovaní jako fyzické osoby, nebo ČSSD, jako právnická osoba a politická strana. Stěžovatel také uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nějž se měl odvolací soud odchýlit. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť Nejvyšší soud se v něm nezabýval konkrétními právními argumenty, které svědčí, že žalovaní žádným mandátem nedisponovali a předmětný dopis sepsali jako soukromé fyzické osoby.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně srozumitelně odůvodnil. Konstatoval, že stěžovatel sice tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že žalovaní nebyli legitimováni k zaslání dotčeného dopisu, avšak ve skutečnosti neuvádí konkrétní skutečnosti, které by svědčily pro oprávněnost takového závěru. Již soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že podle zápisu ze schůze výboru Místní organizace ČSSD ze dne 14. 3. 2013 byla na výboru projednávána stížnost na stěžovatele, který se měl dopustit krádeže elektrické energie. Výbor schválil stížnost starostce a pověřil žalované k jejímu předání. Odvolací soud po aprobování existence Místní organizace ČSSD v D. dospěl k závěru, že žalovaní - jako řádně zvolení místopředseda a předseda výboru Místní organizace ČSSD v D. - měli mandát k sepsání dotčeného dopisu. Výtka stěžovatele, že se odvolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, tak není relevantní.

Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud překročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a svým rozhodnutím zasáhl do základních práv stěžovatele. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu