Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2746/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Marka, advokáta AK MAREK & STANOVSKÝ, v. o. s., se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem AK MAREK & STANOVSKÝ, v. o. s. se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti výroku IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 8 As 203/2017-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. Ing. Pavla Radoně, bez právního zastoupení a B. České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 11. 8. 2018 se Mgr. Tomáš Marek (dále též jen "ustanovený zástupce žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že výrokem IV v záhlaví uvedeného rozhodnutí o kasační stížnosti bylo porušeno právo na legitimní očekávání dle y (dále jen " "), právo vlastnit majetek dle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces dle y, a aby tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. , vyplývají následující skutečnosti.

Dne 28. 5. 2018 rozsudkem č. j. -39 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") o kasační stížnosti vedlejšího účastníka Ing. Pavla Radoně (dále jen "žalobce") proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017 č. j. -66 rozhodl mimo jiné tak, že ustanovenému zástupci žalobce nepřiznal odměnu za zastupování (výrok IV) s odůvodněním, že nedoložil provedení jakéhokoliv úkonu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odměnu za zastupování nevyčísloval, neboť měl za to, že o této skutečnosti bude rozhodnuto na základě skutečností zřejmých ze spisu. Dle jeho názoru kasační soud nemohl jinak, než z obsahu spisu zjistit, že k převzetí zastoupení, a tedy k naplnění , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, došlo, a stěžovateli na základě skutečností zřejmých ze spisu měl kasační soud přiznat odměnu za převzetí zastoupení. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, jehož argumentaci lze dle jeho názoru použít i v jeho věci, a poukázal na odlišný postup kasačního soudu ve věci sp. zn. , v níž mu byla přiznána odměna za zastupování.

Stěžovatel tvrdil, jak bylo výše již poznamenáno, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 1 odst. 1 y, za jehož součásti považuje právo na legitimní očekávání, a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 y, zejména z hlediska práva na předvídatelné rozhodnutí a "právo na rozhodnutí dle správně aplikované hmotněprávní normy."

Stěžovatel je toho názoru, že jím uvedené důvody přesahují rámec této kauzy, neboť se týkají práva na odměnu všech soudy ustanovených zástupců, tudíž kvantitativní vyjádření předmětu sporu není pro věc určující.

Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 23. 8. 2018 k ústavní stížnosti poukázal na advokátní tarif, dle něhož je na rozdíl od právní úpravy předcházející ( ) úkonem právní služby při vzniku zastoupení ustanovením nikoliv pouze převzetí a příprava zastoupení, ale až první porada s klientem s tímto převzetím a přípravou spojená. Na tom nic nemění opačná, pro Nejvyšší správní soud nezávazná a argumentačně v podstatě nijak nepodložená úvaha Nejvyššího soudu obsažená ve stěžovatelem blíže neidentifikovaném rozsudku ze dne 16. 2. 2006, opírajícím se (nepřípadně) o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. . Toto rozhodnutí však vycházelo z právní úpravy advokátního tarifu účinného před 1. červencem 1996. Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že nebylo jeho povinností jakkoliv pátrat po tom, zda stěžovatel vskutku s jemu ustanoveným klientem vešel ve styk, pokud nic takového stěžovatel ani implicite Nejvyššímu správnímu soudu nesdělil. Z obsahu spisu úkon nyní dodatečně stěžovatelem uplatněný nevyplýval; odměna za něj proto přiznána být nemohla a ani nebyla. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stížnostní argumentací, podle níž bylo jeho povinností z mlčení stěžovatele dovozovat to, co sám stěžovatel nejen že nedoložil, ale dokonce ani netvrdil, a že nesplněním této povinnosti zasáhl Nejvyšší správní soud do stěžovatelových ústavních práv.

Stěžovatel v replice ze dne 9. 9. 2018 na vyjádření Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že toto vyjádření (byť pravděpodobně nezamýšleně) vlastně potvrzuje jeho argumentaci, neboť z věcného hlediska stěžovatel postupoval stejně jako ve výše již zmíněném řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. .

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení y či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. y resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.

Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní princip nezávislosti soudů a soudců zakotvený v a y, y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. y resp. Úmluvy. Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Pokud advokátní tarif v § 11 odst. 1 písm. b) za úkon právní služby považuje první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, nejeví se požadavek soudu na prokázání skutečnosti, že k první poradě s klientem s převzetím a přípravou spojené skutečně došlo, jako nadměrný formalismus či extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087

sp. zn.

a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu