Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3933/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Středočeského kraje, se sídlem Praha, Zborovská 11, zastoupeného JUDr. Janem Brodcem, advokátem se sídlem Praha, Rubešova 162/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu zde 28. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 3836/2017-896, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl změněn výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. -841. Stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím (v pořadí druhým v dané věci) rozhodl tak, že změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. -841 tak, že ve výroku ve vztahu mezi žalobkyní a) a stěžovatelem se mění tak, že základ nároku žalobkyně a) vůči stěžovateli je z 50 % po právu (výrok I.1.). Ve výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovatelem a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem a vůči státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I.2.)

V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že jednu ze dvou hlavních příčin vzniku škody v posuzované věci lze podřadit pod pojem "závada ve sjízdnosti", je v daném případě založena objektivní odpovědnost vlastníka komunikace (stěžovatele), a neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že škodu si výlučně způsobila žalobkyně a nese ji sama ( , , dále jen "obč. zák."). Rozsah, v jakém sama žalobkyně přispěla svým způsobem jízdy ke škodlivému následku nepřevyšuje podle dovolacího soudu vliv závady ve sjízdnosti na vznik škody. Protože příčiny vzniku škody spočívají na obou stranách a jedna příčina bez druhé by škodu nevyvolala, byl vzájemný vztah mezi nimi, a tedy i podíl odpovědnosti každého z nich stanoven jednou polovinou ( obč. zák.).

Stěžovatel s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí, rozebírá jednotlivé skutkové a právní okolnosti posuzované věci a uvádí argumenty, které mají přisvědčit jeho právnímu názoru. Namítá, že napadený rozsudek je nedostatečně odůvodněný, neboť se v něm dovolací soud řádně nevypořádal s výkladem pojmu závada ve sjízdnosti ve smyslu , o pozemních komunikacích (dále jen " ") a (ne)existencí liberačních důvodů podle téhož zákona. Podle stěžovatele je napadený rozsudek založen na extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy ve vztahu k otázce, že "kamenivo (štěrk) je "závadou ve sjízdnosti" podle Výklad učiněný dovolacím soudem představuje podle stěžovatele extrémní výklad práva. Stěžovatel své námitky opírá také o odkazy na judikaturu Ústavního soudu týkající se obecných požadavků na dokazování. Ve své podstatě je však ústavní stížnost polemikou s právním závěrem dovolacího soudu, resp. jeho interpretací obč. zák., neboť Nejvyšší soud dokazování neprováděl.

Vzhledem k tomu, že v petitu ústavní stížnosti stěžovatel nespecifikoval, který výrok napadeného rozsudku Nejvyššího soudu napadá, Ústavní soud posoudil napadený rozsudek jako celek. Dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pokud jde o výrok I.1. napadeného rozsudku, v němž dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše vymezeném rozsahu a dospěl k závěru, že jde o interpretaci podústavního práva, která nemá ústavněprávní přesah. Soud své závěry řádně odůvodnil, přičemž vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl závěr dovolacího soudu zpochybňovat z hlediska principů tzv. spravedlivého (řádného) procesu, jehož porušením stěžovatel argumentuje. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění, jeho nepřezkoumatelnosti či existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Naopak, z odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu je zcela zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že Nejvyšší soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Co se týče výroku II. a III. napadeného rozhodnutí, stěžovatel žádné námitky neuvádí, proto i ve vztahu k těmto výrokům byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud je o výrok I.2. napadeného rozsudku, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se věc v daném rozsahu navrací do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto výroku za rozhodnutí (podle písm. d) y), které by bylo způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle .

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu