Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3868/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 195/18, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 160/2018-1267 ze dne 19. 9. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. -1217 ze dne 14. 2. 2018 rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného pro syny stěžovatele A. a K. tak, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči zletilému K. zvýšil s účinností od 1. 7. 2014 na částku 4 000 Kč měsíčně a vůči nezletilému A. s účinností od 10. 9. 2015 na částku 3 000 Kč měsíčně. Spolu s tím městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit dlužné výživné, jakož i o vyživovací povinnosti matky vůči nezletilému A. a jejím dlužném výživném. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správné potvrdil, pouze změnil výroky o dlužném výživném tak, že upravil výši dlužného výživného a jeho splatnost.

Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek není správný a plně nerespektuje jeho možnosti, schopnosti a majetkové poměry. Stěžovatel je přesvědčen, že pro zvýšení výživného nejsou dány zákonné důvody. V mezidobí mu totiž dle svých slov přibyly dvě další vyživovací povinnosti, potýká se se značnými zdravotními potížemi, jeho příjmy jsou spíše podprůměrné a nemá žádné úspory, nemůže tedy ani uhradit dlužné výživné. Stěžovatel nesouhlasí ani se stanovením vyživovací povinnosti matce k nezletilému synovi v době, kdy byl v péči u stěžovatele, částkou pouze ve výši 500 Kč měsíčně. Matka tehdy stěžovateli vůbec ničím nepřispívala, ponechávala si i přídavky na nezletilého syna ve výši 610 Kč, které jí vyplácel stát. Soudy tak dle názoru stěžovatele řádně nevzaly v úvahu majetkové poměry matky. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko pokračující polemikou s důvody, které vedly soudy, zejména krajský soud, ke zvýšení výživného a jemu odpovídajícímu vyměření dluhu na něm. Z obsahu napadeného rozsudku však Ústavní soud žádný zjevný exces či zásadní nespravedlnost nezjistil. Soudy shodně poukázaly především na to, že stěžovatel za prodej nemovitosti v O. obdržel částku přesahující dva miliony Kč, z níž si i po uhrazení dluhů mohl vytvořit finanční rezervu, jejímž prostřednictvím by byl schopen plnit vyživovací povinnost právě i s ohledem na narůstající potřeby dětí, kterých si je i nyní sám vědom. Soudy se v dostatečném rozsahu věnovaly i majetkovým poměrům matky v době, za kterou jí bylo stanoveno výživné pro nezletilého syna. Poukázaly na to, že v té době byla v důsledku zdravotních problémů odkázána na sociální dávky, navíc měla v péči druhého, tehdy ještě nezletilého syna K. Tomu také odpovídá i nízká výše stanoveného výživného. Všechny tyto úvahy soudů jsou logicky a přesvědčivě odůvodněny, mají svou oporu v provedeném dokazování, a nevykazují tak žádné prvky libovůle.

Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 8. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu