Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3021/2025

22 Cdo 3021/2025-679

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce F. K., zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, proti žalované OWO.CZ, s.r.o., IČO 28167538, se sídlem v Praze 8, Davídkova 675/76, zastoupené Mgr. Janem Vihanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, odstranění schodiště a zaplacení 106 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. -577, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. -538, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se vstupování na pozemek žalobce parc. č. XY v katastrálním území XY bez výslovného souhlasu žalobce a rovněž zdržet se provádění jakýchkoli stavebních úprav na pozemku žalobce a vstupovat na tento pozemek s jakýmikoli stavebními stroji a technikou či provádět na pozemku žalobce jakékoli jiné činnosti, které by směřovaly k vytvoření pozemní komunikace přes žalobcův pozemek na spojnici mezi ulicí XY a kovovým schodištěm žalované nacházejícím se na východní straně nemovitosti žalované č. p. XY, která je součástí pozemku žalované parc. č. XY v katastrálním území XY, včetně prošlapávání cesty opakovaným průchodem přes žalobcův pozemek, a zajistit aby tato její povinnost byla dodržována též všemi jejími zaměstnanci a nájemci v části nemovitosti č. p. XY, která je součástí pozemku žalované parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), zamítl dále žalobu o uložení povinnosti odstranit kovové schodiště specifikované ve výroku II a žalobu o zaplacení 106 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 8. dne od doručení žaloby do zaplacení (výrok III). Výrokem IV rozhodl o nákladech řízení.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. -577, potvrdil výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání. Uvedl, že „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebo které byly dovolacím soudem řešeny rozdílně“. Má rovněž za to, že napadaným rozhodnutím i jemu předcházejícím průběhem soudního řízení došlo k zásahu do jeho práv na řádný a spravedlivý proces a že soud prvního stupně i odvolací soud dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, neúplně zjistily skutkový stav věci a že jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

4. Soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabývaly tím, zda jsou naplněny „znaky, které již dříve soudní judikatura stanovila pro určení existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace“. Namítá, že soudy odkázaly na rozhodnutí správního orgánu, přestože nenabylo právní moci, nevyjádřily se k tomu, v jakých místech, odkud a kam by měla veřejně přístupná komunikace vést, odvolací soud nespecifikuje, v čem spočívá potřeba veřejnosti pozemky žalobce užívat jako komunikaci a jak dospěl k závěru, že je splněno kritérium nezbytné komunikační potřeby.

5. Dovolatel se dále podrobně vyjadřuje k existenci „údajného bytu“, k němuž bylo zřízeno kovové schodiště ústící na jeho pozemky, a k možnosti úpravy přístupu. Rozporuje skutkový závěr odvolacího soudu o vědomosti žalobce o existenci komunikace při koupi nemovitosti a předkládá svou verzi stavu v místě v době, kdy předmětný pozemek kupoval. Polemizuje i se zjištěními učiněnými z provedených důkazů listinami a výpovědí svědků a připouští pouze veřejně přístupnou účelovou komunikaci v místě v dávné historii.

6. Namítá dále, že vzhledem k tomu, že na svých pozemcích žádnou nemovitost zatím nevybudoval, nevznikla zatím ani žádná cesta, která by mohla spojovat jeho nemovitost s pozemní komunikací XY, a popisuje stav nájezdu od této ulice. Popisuje také obvyklý způsob přístupů k nemovitostem „ve vesnické krajině“ a poukazuje na absenci rezervního přístupu ze zahrady manželů B. Dodává, že z existence branky v plotu nelze dovozovat veřejně přístupnou účelovou komunikaci za plotem.

7. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že nevzal v potaz, že i žalovaná nabývala nemovitost s právní vadou (u přístupu ze zadní části bylo uvedeno, že přístup oficiálně není možný) a že pod pozemkem se nachází vedení vodovodního řadu.

8. S odkazem na „ustálenou judikaturu“ uvedl znaky veřejné účelové komunikace s tím, že musí být splněny kumulativně, nestačí, aby byly splněny v minulosti, neboť „tak jako vše ostatní, v průběhu času vznikají a zanikají“. Uvedené znaky nebyly podle jeho přesvědčení v dané věci naplněny, což dále rozvádí. Nesouhlasí ani s tím, že potřeba užívání jeho pozemku je historická a že by byla naplněna potřeba veřejného užívání a nutná komunikační potřeba.

9. Má za to, že nemůže jít k jeho tíži, že žalovaná prostory ve 3. nadzemním podlaží budovy pronajímá třetí osobě, zatěžování svého pozemku z takového důvodu považuje dovolatel za protiprávní a neetické, nelze proto na něm spravedlivě požadovat, aby taková omezení strpěl. Vyjádřil se také k opakovaným bezvýsledným pokusům vstupu třetích osob na svůj pozemek zabránit. Dodal, že i kdyby veřejně přístupná komunikace na jeho pozemku byla, nešlo by o komunikaci v šíři 3 m, ale maximálně 1 m, neboť zákon nestanoví možnost přístupu k nemovitosti dvoustopým motorovým vozidlem až před vchod.

10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a také výrok I rozsudku soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

12. Dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

13. Podle , , (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle -3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že v případě jedné právní otázky může být splněno v zásadě vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.

16. Jasné uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

17. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených , a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , či stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. , zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle je naplněn a jak konkrétně je naplněn.

19. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. ).

20. Žalobce v dovolání žádnou obecnou právní otázku neformuluje. Přípustnost dovolání vymezil v úvodu dovolání uvedením několika předpokladů přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, a u jednotlivých dovolacích námitek neuvádí, který z předpokladů přípustnosti je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Dovolání tak představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a jejich právním posouzením.

21. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ). Vady dovolání nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

22. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 1. 2026

Mgr. David Havlík předseda senátu