Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3090/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. F., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 č. j. -532, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017 č. j. -489 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. listopadu 2016 č. j. -420, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Jandačky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i zásada rovnosti stran zakotvená v y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. -489 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 11. 2016 č. j. -420, kterým byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 106 052 Kč s příslušenstvím a zamítnuta stěžovatelčina vzájemná žaloba, jíž se domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 363 100 Kč a vydání specifikovaného daňového dokladu, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; městský soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že stěžovatelka jako objednatelka a vedlejší účastník řízení jako zhotovitel uzavřeli ústní smlouvu o dílo podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž sporné bylo to, co měl vedlejší účastník řízení na základě smlouvy pro žalovanou zhotovit, konkrétně, zda příjezdová cesta a podklad garážového stání měly být zhotoveny z hutněného kameniva, což vedlejší účastník řízení provedl, či zda na tento povrch měla být položena navíc dlažba, což v řízení tvrdila stěžovatelka. Žalovaná částka pak představovala doplatek ceny díla ve výši odpovídající dani z přidané hodnoty. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že vedlejší účastník řízení dílo řádně provedl a předal a stěžovatelce tak vznikla povinnost doplatit cenu díla, resp. daň z přidané hodnoty. Tyto skutečnosti přitom vyplynuly z provedeného dokazování, zejména ze žalobcovy e-mailové nabídky ze dne 26. 9. 2012. Naproti tomu stěžovatelka svoji skutkovou verzi, že příjezdová cesta měla být zhotovena z dlažby či žulových kostek, v řízení neprokázala, neunesla tak důkazní břemeno, a proto nemohla být ve sporu úspěšná.

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018 č. j. -532 odmítnuto jako nepřípustné, neboť její námitky uplatněné v dovolání (že žalobce za provedené práce na jejím pozemku požadoval několikanásobně nadhodnocenou částku, že pochybil, když nepoložil folii, půdu chemicky neošetřil, že neprovedl geometrické měření, nevyhotovil projekt zahrady a příjezdovou cestu spolu s dlažbou pod garážovým stáním nedokončil) nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, která však v dovolacím řízení nelze zpochybňovat. Stejně tak nelze dovoláním napadnout závěry soudů vycházející z vyhodnocení znaleckých posudků. Nejvyšší soud podotkl, že je vázán skutkovým stavem zjištěným městským soudem, přičemž jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , , ve znění pozdějších předpisů, nelze úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a věnuje se skutkovému stavu. Namítá, že částka, kterou požaduje vedlejší účastník řízení, neodpovídá rozsahu provedených prací a je několikanásobně nadhodnocená, což dokazuje znalecký posudek Ing. Marty Bílkové, který si stěžovatelka nechala vypracovat. Druhý znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing. Ladislava Procházky považuje za nesprávný, neodpovídající realitě. Rovněž namítá, že vedlejší účastník řízení dílo nedokončil (nezhotovil na pozemku stěžovatelky betonovou dlažbu), pročež nemohlo dojít k řádnému předání a převzetí díla. Stěžovatelka soudům vytýká, že při rozdílnosti obou vypracovaných znaleckých posudků, měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek, popř. rozpory objasnit např. výslechem znalců. Každopádně se ale soudy měly s rozpory ve znaleckých posudcích vypořádat a řádně je odůvodnit. Svým postupem tak porušily soudy podle stěžovatelky právo na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, zatímco proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu přípustná není, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, a v tomto rozsahu nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( a 91 odst. 1y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205).

7. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka však žádnou argumentaci, která by se týkala usnesení Nejvyššího soudu, nepřednáší. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky a v souladu se svojí pravomocí je vyhodnotil jako nepřípustné, neboť její námitky nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž jimi zpochybňovala skutková zjištění a závěry vyplývající ze znaleckých posudků. V obdobném duchu se ostatně nese i její ústavní stížnost.

8. Ústavní soud připomíná, že náležitosti dovolání upravuje V něm je, mimo jiné, řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), a dále vymezit důvod dovolání. Po novelizaci, provedené k 1. 1. 2013, je dovolání určeno výlučně k řešení právních otázek [ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně ochrany základních práv a svobod ? srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, které považuje tvrzení o porušení základních práv za dovolací důvod (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a zejména nález ze dne 19. 11. 2015

sp. zn.

(N 198/79 SbNU 251)], přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována ( ). Dovolatel je vedle toho povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být ( ).

9. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn.

, "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle . Tento závěr o požadavcích kladených na obsah dovolání je v souladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. a není v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07.

10. Nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( ), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví . Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudky městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle .

11. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu