Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1514/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa ve věci ústavních stížností a) P. V., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, b) F. Š., zastoupeného Mgr. Petrou Čichoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nekázanka 888/20, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 3 Tdo 1497/2017-60, Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 40/2017-2841, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 9 T 178/2015-2732, a příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným Městským soudem v Brně dne 13. 6. 2013, č. j. V 42-2/2013, dne 22. 10. 2013, č. j. V 42-18/2013, a dne 24. 9. 2013, č. j. V 42-12/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. -2732, byl stěžovatel a) uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle a stěžovatel b) ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle , kterých se dopustili při výkonu služby u Celní správy České republiky v roce 2013 a 2014. Za přečiny byl stěžovateli a) uložen podle trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmínečným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dva roky a stěžovateli b) v trvání osmnácti měsíců s podmínečným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tři roky.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. -2841, zamítl odvolání obou stěžovatelů jako nedůvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu a jeho výroky o vině a trestu odpovídají zjištěnému skutkovému ději i zákonu.

Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. -60, dovolání stěžovatelů, neboť neshledal, že by v posuzované věci existoval rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním; stěžovateli uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl vznesenými námitkami naplněn, neboť se jimi stěžovatelé pouze snažili prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav.

Proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelé brání ústavními stížnostmi podanými dne 2. a 3. 5. 2018 a navrhují jejich zrušení. Stěžovatel a) namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na "spravedlivý proces" podle a d (dále jen " ") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále porušení y (dále jen " ") a y.

Zásahy spatřuje zejména v nedostatečném a nesprávném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - Nejvyšší soud "odbyl" stěžovatelovy rozsáhlé námitky doslova jedním odstavcem. Stěžovatelova argumentace ohledně nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním a následnou nesprávnou aplikací hmotného práva byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obecné soudy nevycházely ze zjištěného skutkového stavu, nýbrž jen ze skutkové verze spoluobžalovaného S., kterou však nepřevzaly do skutkové věty. Stěžovatel a) poukázal na ustanovení , podle kterého celní úřad může při provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele zadržet zboží, existuje-li podezření, že v souvislosti s jeho nabízením nebo prodejem je porušován zvláštní právní předpis - stěžovatel tedy neměl povinnost, nýbrž jen oprávnění zboží zadržet. Navíc podle stěžovatele se zboží nacházelo volně v prostorách tržnice, bez jakékoliv souvislosti s jeho nabízením či prodejem, a proto nelze dospět k závěru o porušení povinností podle a ,

Stěžovatel b) napadá vedle shora uvedených rozhodnutí obecných soudů i příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané městským soudem dne 13. 6. 2013, č. j. V 42-2/2013, dne 22. 10. 2013, č. j. V 42-18/2013, a dne 24. 9. 2013, č. j. V 42-12/2013. Namítá zásah do svých ústavně zaručených práv podle , , , , , , a 2, a y, a 2, a Úmluvy, Protokolu č. 7 k Úmluvě, a dále , , a y.

Zásah spatřuje zejména v tom, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v rozporu se zákonem, a tím i v rozporu s ústavním pořádkem, neobsahují veškeré náležitosti stejně jako návrhy na jejich vydání a orgány činné v trestním řízení mohly využít operativně pátracích prostředků s nižší mírou zásahu do ústavně zaručených práv. Obecné soudy měly pochybit tím, že při rozhodování vycházely z uvedených nezákonných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dalších důkazů, které navazovaly na poznatky získané z odposlechů, a naopak nezohlednily další důkazy. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatele nedostatečná a nesprávná; Nejvyššímu soudu vytýká, že vznesená dovolací argumentace byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Ústavní stížnosti obou stěžovatelů byly usnesením ze dne 26. 7. 2018 spojeny ke společnému řízení.

Ústavní stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokáty v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnosti nejsou nepřípustné ve smyslu téhož zákona - jsou však zjevně neopodstatněné podle , a proto také podle téhož zákona toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Úkolem Ústavnímu soudu není nahrazovat rozhodovací činnost obecného soudu. Podle y jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle y jen soud, který je součástí soudní soustavy, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Rozhodovat o vině a trestu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu, který reaguje jen na pochybení, vyvolávající reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy nedopustily pochybení, která by dosahovala intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své námitky překládal opakovaně, soudy se jimi řádně zabývaly a dostatečně, srozumitelně a logicky se s nimi vypořádaly. Ústavní stížnosti jsou založeny výhradně na subjektivním (nikoli objektivním) nesouhlasu stěžovatelů se skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci i s výroky o vině a trestu.

Stěžovatelé pouze účelovou argumentací, s níž se obecné soudy vypořádaly, polemizují s jejich závěry, čímž staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, kterou není; taková argumentace nemůže být způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti ani prokázat zkrácení stěžovatelů v základních právech. Obecné soudy nerozhodovaly rozporně s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při dokazování a následném hodnocení skutkových zjištění dopustily pochybení dosahujících ústavněprávní roviny. Dostatečně zjistily skutkový stav, provedly právní kvalifikaci jednání stěžovatelů, učinily jasný a srozumitelný závěr o jejich vině a uložily jim adekvátní podmíněné tresty odnětí svobody.

Vydané příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu byly po formální i materiální stránce souladné se zákonem, což ostatně obecné soudy opakovaně konstatovaly; z napadených příkazů jsou dostatečně zřejmé skutečnosti nasvědčující podezřením, která se následně ukázala jako oprávněná. S ohledem na okolnosti posuzované věci bylo použití těchto operativně pátracích technik souladné se zásadou subsidiarity, neboť u takto sofistikované trestné činnosti, ve spojení s uzavřenou vietnamskou komunitou, nelze od méně invazivních prostředků očekávat stejnou efektivitu při odhalování trestné činnosti.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů; proto na základě výše uvedených důvodů stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu