Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3730/2023

22 Cdo 3730/2023-972

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobkyně P. A., zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti žalované V. B., zastoupené Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Havlíčkova 1080, o zaplacení 144 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 9. 2022, č. j. -912, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. V řízení žalobkyně uplatnila nárok na náhradu za užívání společných věcí (pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY) žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu.

2. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. -764, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 051 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 10. 2. 2012 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobní návrh na zaplacení 88 081 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. -912, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o zaplacení 33 692,70 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že požadavek žalobkyně na zaplacení 33 692,70 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 10. 2. 2012 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 22 358,30 od 10. 2. 2012 do 24. 9. 2019 a úroků z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 22 358,30 od 25. 9. 2012 do zaplacení, zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem, a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III až VI).

4. Odvolací soud tak rozhodl poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 31. 10. 2019, č. j. -807, v části výroku I, ve kterém byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích II až VI zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. -854. Dovoláním přitom zůstala nedotčena část výroku I, v níž byl přiznán nárok žalobkyni na zaplacení 22 358, 30 Kč s příslušenstvím (za období od 1. 1. 2011 do 6. 2. 2012).

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , (dále jen „ “). Podle žalobkyně nalézací soudy nesprávně dovodily, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou je založen na konkludentní dohodě o užívání společné věci. Domnívá se, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla otázka existence konkludentní dohody o užívání nemovitosti řešena, a také, že by měla být tato otázka posouzena jinak. Podle žalobkyně by k dohodě mohlo dojít pouze tehdy, byla-li by uzavřena písemně a „obsažena v usnesení dědického soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná nepovažuje dovolání žalobkyně za přípustné. Navrhuje proto, aby bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.

7. Dovolání trpí vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

10. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci.

11. Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení otázky existence konkludentní dohody o užívání společné věci uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Uvádí, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla otázka existence konkludentní dohody o užívání nemovitosti řešena, a že by měla být tato otázka posouzena jinak.

12. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. (všechna dostupná na www.nsoud.cz)].

13. V nyní posuzované věci tak dovolatelka vymezila dva vzájemně se vylučující důvody přípustnosti dovolání podle a dovolání již z tohoto důvodu trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nebyla-li totiž určitá právní otázka v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nemůže být současně – logicky vzato – posouzena jinak právní otázka již dovolacím soudem vyřešená. Předpoklad přípustnosti dovolání, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ totiž míří na případy rozporné judikatury dovolacího soudu, nikoliv k tomu, že dovolací soud má tuto otázku posoudit jinak než odvolací soud.

14. Dovolání by však nebylo ohledně této otázky přípustné, ani kdyby byl důvod přípustnosti dovolání vymezen správně. Námitky ohledně nesprávného posouzení otázky existence konkludentní dohody totiž žalobkyně uplatnila až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení ( ). V dané věci přitom sama žalobkyně od začátku tvrdila, že společné nemovitosti užívala od roku 2001 výlučně žalovaná (její matka) na základě konkludentní dohody uzavřené v rámci dědického řízení; existence dohody o užívání nemovitostí tedy nebyla mezi účastnicemi řízení nikdy sporná. Sporná byla pouze otázka, v jakém časovém období byla konkludentní dohoda zrušena.

15. Dovolání není v souladu s objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení (výroky III až VI).

16. Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle odmítl.

17. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.

V Brně dne 27. 2. 2024

Mgr. David Havlík předseda senátu