Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
E04B74F622B9E353C1258AF4004C9507.html
HTML · 18.43 KB
No categories available
29 Cdo 881/2023
29 Cdo 881/2023-890
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Václava Sedláka,narozeného 19. prosince 1940, bytem v Březnici, Hudčice 4, PSČ 262 72, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Boloňská 602, PSČ 109 00, proti žalovanému Dr. oec. Michalu Edlovi, MBA, narozenému 13. května 1968, bytem v Ořechu, Na Beránku IV/285, PSČ 252 25, jako správci konkursní podstaty úpadce STEKO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 95 01 22, o vydání věcí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 84/2012 , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 13 Cmo 6/2021 -800, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2021, č. j. 56 Cm 84/2012 -765, (mimo jiné) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný vydal: a) „účetní, daňové, personální, projektové a jiné nespecifikované doklady žalobce jako OSVČ, které zabavil žalobci z kanceláře účetní a archivu v sídle úpadce v Březnici č. p. 55, a to dokumenty uložené ve spise sp. zn. 55 CmI 90/2007 Krajského soudu v Praze“, a to dokumenty (blíže specifikované) „v krabicích 1 až 4“, b) dokumenty archivované původně u společnosti KEMOOD – péče o písemnosti, spol. s r. o., konkretizované pod body 1. až 21., a c) dokumenty konkretizované pod body 1. až 7. (přípravná dokumentace projektu SNE 01, pro který byla zajišťovaná zahraniční investice ve výši USD 250.000.000, kniha jízd žalobce za období r. 2001-2006, doklady o elektronickém zpracování odečtu měřidel teplé a studené vody a tepla pro město Březnice a město Beroun, program IT vytvořený panem K. na rozúčtování spotřeby vody, elektřiny, plynu, faktury za správu areálu v Březnicích – fakturoval žalobce společnosti STEKO spol. s r. o., pracovně-právní dokumenty – dohody o provedení práce, dohody o provedení činnosti uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnanci, např. panem K., osobní karty bývalých zaměstnanců s výjimkou vrácených dokladů specifikovaných v usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, Žežická 498, Příbram V – Zdaboř, č. j. KRPS-13996-83/TČ-2010-011181 ze dne 27. ledna 2011 (dále též jen „dokumenty 1. až 7.“) [výrok II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. září 2022, č. j. 13 Cmo 6/2021 -800, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku ohledně požadavku na vydání dokumentů 1. až 7. (první výrok), změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 12 odst. 1 a § 132 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že: a) je vlastníkem dokumentů 1. až 7. a b) žalovaný má tyto dokumenty ve svém držení. Dále shledal nedůvodnou výhradu žalobce, podle níž žalovaný nesepsal do soupisu podstaty (§ 18 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání ‒ dále jen „ZKV“) dokumenty č. 1. až 7., jelikož nešlo o „věci úpadce“.
Současně vyhodnotil jako účelovou námitku žalobce o podjatosti všech soudců soudu prvního stupně, když žalobce neuvedl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádné důvody jejich podjatosti; dále poukázal na usnesení ze dne 16. května 2019, č. j. Nco 28/2019 -647, jímž Vrchní soud v Praze (k předchozí námitce žalobce o podjatosti soudců soudu prvního stupně) rozhodl, že tito nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (podáním ze dne 23. listopadu 2022) dovolání, aniž splnil podmínku povinného zastoupení (§ 241 o. s. ř. o. s. ř. ); toto dovolání následně „doplnil“ (jsa zastoupen Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou) podáním ze dne 1. března 2023), s tím, že má dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ) k řešení právní otázky Nejvyšším soudem dosud (podle jeho názoru) nezodpovězené, zda „musí vlastník movité věci označit v žalobě na vydání věci, kde se tato požadovaná věc nachází“.
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a dodává, že „pokud si žalovaný dokumenty z archivu odvezl“ a tyto se dostaly ze sféry dispozice žalobce, není (a nemůže být) žalobci známo, kde se nacházejí. Přitom z ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , ani z jiného právního předpisu neplyne, že by žalobce (jako vlastník věcí, který se domáhá jejich vydání) byl povinen určit, kde se tyto věci fakticky nacházejí.
Vlastnické právo k dokumentům dokládal tím, že jde o jím vytvořené dokumenty (nebo dokumenty vytvořené jeho zaměstnanci), přičemž jiný subjekt nemá žádný právní důvod, aby je mohl vlastnit; většina dokumentů je ze své povahy „nepřevoditelná“ na třetí subjekty. Současně setrval na výhradě ohledně porušení povinnosti žalovaného určené ustanovením § 18 odst. 1 ZKV.
Konečně dovolatel nesouhlasí ani s výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když v rámci soudního řízení mu byla většina (původně) požadovaných dokumentů vydána; měl tak v řízení „částečný úspěch“, což měly soudy zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to „i s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. “
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřihlížel k argumentaci obsažené v podáních žalobce ze dne 23. listopadu 2022 a 20. března 2023, když tato podání nebyla sepsána jeho zástupkyní (a k jejich obsahu se ani následně nepřihlásila) [§ 241 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ].
V části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. ].
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Na řešení dovolatelem otevřené právní otázky napadené rozhodnutí nespočívá; soudy obou stupňů totiž dospěly k závěru, podle kterého žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že žalovaný má tyto dokumenty ve svém držení, tj. nikoli o tom, kde se nacházejí.
2) Rozhodnutí odvolacího soudu dále spočívá na závěru, podle něhož žalobce neunesl důkazní břemeno (ani) ohledně tvrzení, že je vlastníkem dokumentů 1. až 7.; ve vztahu k tomuto závěru ale dovolatel neotevřel [posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. )] žádnou právní otázku, natož právní otázku, pro kterou by mohlo být dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ).
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech, které Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 30. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022 , a podle nichž:
a) Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020 , uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b) Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 , uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018 , uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu